Život holky ze zámku

ČAS OLDŘICHOVI POMSTY (33/1)

Můj spánek byl trhavý, přesto jsem ho potřebovala jako sůl. Dodal mi dost sílu vůbec existovat do nového dne. Když jsem otevřela oči a rozhlédla se po pokoji, spatřila jsem v koutě - v křesílku, které jsem používala spíše jako odkládací místo, sedět Viktora, který podřimoval. Seděl tady celou noc? Opojil mě krásný pocit, ani nevím, jaký to mělo důvod.

Chvíli jsem se na něj koukala a nemohla odtrhnout oči - byl jako magnet. Jak zvláštní... Kdy mu řeknu o tom dítěti? Mám mu to vůbec říci? Určitě - vždyť by to bylo na mě za pár měsíců vidět a nechci, aby mě opět obviňoval, že jsem mu byla nevěrná. To už tady jednou bylo a jak to dopadlo...

Musím mu to oznámit, ale nějak pořád nemám odvahu. Hodiny oznamovaly svým jemným cinkotem, že je právě sedm hodin ráno. I přes skutečnost, že cinkot byl slabý, Viktor se probral ze spánku. Rozhlédl se a jak spatřil, že jsem již vzhůru, přisedl si ke mě na postel. "Jak se cítíš?" vyhrkl jako první, plný starostí. Dojalo mě to, vždycky měl o mě takové starosti a já si jich někdy nevážila. Nevím, proč to říkám, jsem nějaká přecitlivělá.

"Je to mnohem lepší, děkuji." odpověděla jsem a usmála se na něho. Samotnou mě ty mé reakce překvapovali!

"To je dobře, lásko. Já toho hajzla zabiju, hned jak mi přijde pod ruku! To mu jen tak neprojde!" přislíbil. "Nikdo si na tebe, na mou ženu nebude dovolovat! Nikdy a nikdo!" pokračoval. To jeho majetnictví... Podívala jsem se mu do očí. Vnitřní hlas mi napovídal, abych mu to v tuhle chvíli řekla. Teď, když se o mě zajímá tím krásným až hrdinským způsobem. 'Řekni mu, že s ním čekáš dítě. Teď hned!' Ale něco jiného mi radilo, ať s tím ještě počkám. Byla jsem zmatená, ale držela jsem jazyk za zuby.

"Viktore, nech už Oldřicha být, nechci, aby ses do něčeho opět zapletl. Dělá to jenom neplechu!"

"Rád bych ti vyhovil, ale..." nedořekl.

"Žádné ale, Viktore, prosím!" skočila jsem mu do řeči. "Kde je Kristián?" chtěla jsem vědět. Hodil po mě nasupený pohled. Jak ho jeho bratr dokáže rozrušit!

"Stále v domě, bohužel! Srdečně doufám, že odsud vypadne, co nejdříve!" prohlásil neradostně.

"Viktore, nebuď takový! Je to tvůj bratr a můj bratranec, tak se podle toho chovej." vyjela jsem na něj. Zajímalo by mě, po kom zdědil takovou hnusnou povahu. Zlobu, nenávist, násilí! Tetička ani Ludvík, takové vlastnosti nikdy neměli, tak proč on?! "Mám hlad, půjdeme na snídani." rozhodla jsem, převlékla jsem se do jednoduchých šatů a mátožně se vydala s pomocí manžela do jídelny. U stolu Kristián nebyl, možná ještě spal? Rozhodně ne, protože o pár minut později se objevil ve dveřích.

"Dobré ráno." pozdravil nás, usmál se a přešel ke mě. Vlípl mi polibek na tvář a s velikou kuráží ignoroval Viktora, který, jak jsem mohla vidět, seděl ani se nehnul - jen pozoroval opravdu s nepříjemným pohledem. Jeho oči byly v tak úzké štěrbině, že mě samotnou překvapilo, jak hrozivě to vypadá! "Jak se cítíš, Johanko?" pokračoval dál Kristián. Musela jsem se pousmát.

"O mnoho lépe, nabrala jsem něco málo sil, tak mi je dobře. Děkuji." odpověděla jsem po pravdě.

"Kristiáne?" ozval se Viktor, ne zrovna s příjemným hlasem.

"Ano?" dotázal se bratránek a dělal jako by nic. Bylo vidět, že tohle jeho chování Viktora pekelně rozčilovalo!

"Jak sám můžeš vidět, Johance je lépe. A myslím si, že tvá přítomnost v tomto domě a zvláště v naší přítomnosti je zbytečná! Takže tímto tě vyzívám k odjezdu!" řekl naprosto bez ostychu. Koukala jsem z jednoho na druhého.