Život holky ze zámku

ZJIŠTĚNÍ (23/1)

Bohužel moje přání se nesplnilo, jak jsem zjistila další den po probuzení. V pokoji bylo hrobové ticho, vlastně celý dům byl tichý. Kolik tak může být hodin? Pomyslela jsem si a snažila se v té tmě došourat až k oknům, které byly zahaleny závěsy. Na cestě jsem narazila do několika volně pohozených předmětů na zemi.

Udělaly trocha hluku, přesto jsem měla obrovský strach, aby to někdo nezaslechl, i když to bylo prakticky nemožné. Po lehce náročné a tajemně neznámé cestě k oknu jsem konečně mohla kouknout ven. Venku byla černočerná tma a nic víc. "Takže je ještě noc, ale co budu dělat já? Bez světla?" zašeptala jsem. Hleděla jsem stále z okna a to na nebe. Černé nekonečné nebe bylo poseto krásnými a zářivými hvězdami. Teď, určitě, na mě hledí maminka a tatínek, ach, moji rodičové zlatí! Vzpomněla jsem si na rodiče a nezadržitelná slza mi ukápla. Kdyby byli na živu, nemusela bych být tady a můj život by vypadal třeba úplně jinak!

Nechala jsem roztažené závěsy a v tom se ozval můj žaludek. Měla jsem obrovský hlad. Chvíli jsem dumala, ale nedalo mi to, a tak jsem se vydala do kuchyně. Všude tma a ticho, žádné světlo. Když jsem se snažila sejít ze schodů, zavrzaly pode mnou a já se strašlivě vylekala. Cítila jsem pouze splašené srdce pod šaty! Konečně jsem byla v kuchyni, jen co jsem našla svíci a sirky - hned bylo světlo. Pak jsem prohledala spižírnu a jedla a jedla. Pečivo, ovoce bylo mi to jedno! Nakonec si vzala jídlo a svíce se sirkami do zásoby a utíkala do manželovy pracovny, kde si nechává zlaté cibule. Vzala jsem je a už mazala do prozatímního úkrytu. Tam jsem nečekaně po nějaké chvíli znovu usnula.

Probudilo mě až jasné sluneční světlo, které se objevilo mezi závěsy. Při pohledu na cibule jsem zjistila, že je už půl desáté. Teď se ale naskytovala otázka, co budu celý den dělat. Proč jsem vůbec tady? Z dosahu lidí? Abych ode všeho utekla, ale dá se utéct od něčeho tak závažného, co mě prostě bude pronásledovat, i kdybych byla na druhé straně zeměkoule?! Každou chvíli něco. Když ne Viktor, tak ten muž. Ale tentokrát to vážně Viktor přehnal! Už ani nevím, čemu mám věřit! Vždyť tahle situace je absurdní! Že se následkem Ludvíkovi smrti opil, to bych ještě pochopila a možná i jeho agresivitu, při tom jsem si opatrně přejela prsty po zraněné tváři, ale že mi začne nadávat a vychvalovat své milenky, to už byl vrchol všeho! Vždyť já mám taky srdce a city! Mě ta jeho slova bolí!

Jeho osobu snad nikdy v životě nepochopím. Viktor je moc komplikovaný. Škoda, že jsem se to dozvěděla, až po svatbě. Vyšla jsem z pokoje a zamířila si to k oknu na chodbě. Bylo to, to samé okno jako včera, se stejným výhledem. Na hradby. Při pohledu na ně mi naskočila husí kůže. Koukala jsem na ně a nemohla odtrhnout oči od těch trosek. Ale až po hodně dlouhém a pozorném pohledu jsem spatřila něco mezi stromy.

"Co to je? Toho jsem si včera nevšimla. To je věž?" poznamenala jsem při poznání. To bylo zvláštní, včera jsem tam byla, prohlížela si okolí, ale věže jsem si nevšimla. Od toho okamžiku jsem plán na dopoledne měla. Výlet k věži. Nenápadně jsem vběhla do stájí, kde jsem si osedlala koně a už ujížděla směrem k troskám. Byla jsem na to zvědavá. Když jsem dorazila na místo, projel mnou zvláštní pocit - možná ze včerejška.

Procházela jsem zbytky stavby a pomalu si uvědomovala, že to byl dům. Určitě, podle těch základů. Ale už to bylo dlouho, mohu-li soudit podle vegetace kolem. Kameny byly porostlé mechem a lišejníkem. Věž, na kterou jsem narazila přímo teď, jsem si prohlížela s obdivem. Nebyla vůbec narušená, snad támhle nahoře jsou novodobé kameny nebo snad cihly? Ale kdo by vyspravoval starou a opuštěnou věž? A tedy když vyspravil věž, proč se nesnažil zachránit i dům? Vždyť stojí na takovém krásném místě. Zvláštní.

Přistoupila jsem ke věži z druhé strany, kde byl vchod. Dveře, za které jsem zabrala, se nehnuly ani o píď, byly zamčené. Jak se dostat nahoru? Třeba by mohl být ukrytý kolem dveří klíč! Začala jsem prohledávat okolí a až pod tím nejzarostlejším a nejšišatějším kamenem byl vážně schovaný.