Život holky ze zámku

SETKÁNÍ (25)

Noc byla příšerná, pořád jsem se budila a strašně mě bolela hlava. Ráno tomu nebylo jinak. Pohled do zrcadla byl katastrofální. Měla jsem kruhy pod očima a navíc zarudlou tvář. Necítila jsem se vůbec dobře a počasí mi taky nepřidalo. Bylo pod mrakem a foukal silný vítr. Dostatečně jsem se upravila a vyšla z pokoje.

Bylo strašně brzo, takže jsem moc života v domě nepostřehla. Jen jsem potkala Markétku a Josefa. Když jsem se procházela domem, tak v chodbě, kde sídlila pracovna Ludvíka, bylo něco jinak. Dveře od pracovny - byly otevřené. Opatrně jsem nakoukla dovnitř. Za stolem seděl, no spíše ležel Viktor a jako polštář měl pod hlavou množství listin. Spal. Byl tak bezbranný, nevinný, krásný a nevypočitatelný zároveň. Někdy bych se chtěla vrátit do toho dne, kdy mě Viktor poprvé uhodil. Udělala bych tisíce věcí jinak. Nevím, proč se mi tak zvrtl život. Co jsem udělala špatně? Nikdy mi nic nevyšlo. Nikdy. Vždycky se muselo něco stát a všechno přišlo vniveč. A velký díl na tom měl zde nic netušící Viktor. On je prostě svým způsobem výjimečný.

Váhala jsem, jestli ho vzbudit a poslat do postele. Vyspal by se v peřinách určitě lépe, nežli se krčit na stole. Takových problémů, co dokázal udělat. Takového trápení a bolesti, co mi způsobil. Ještě donedávna - jsem ho milovala, ale moje city si zřejmě vybraly. K Viktorovi se částečně otočily zády, ale jsou na vážkách. Pane Bože, stůj už při mně, prosím!

Vedle jeho ruky stála nějaká malá dózička. Zvědavost mi nedala, podívala jsem se dovnitř. Mast. Voněla po bylinkách. Zřejmě, jak mi slíbil na ty škrábance. Měla jsem radost, že na mě nezapomněl. Vrátila jsem mast, tam kde byla, kouknula na manžela a v tichosti odešla. Měla jsem hlavu plnou zmatku. Když jsem byla v hale, někdo zabušil na vchodové dveře. Pořádně jsem se lekla. V tichém domě se to rozléhalo a navíc nikde ani živáčka, kdo by mohl být? Nejsem přeci malé dítě, pobídla jsem se a odhodlaně otevřela velké vchodové dveře. Udělala jsem krok dopředu a rozhlédla se. Vůbec nikdo tam nebyl! Zdálo se mi to snad? Blouzním? Ne! Pohled na zem mě o tom přesvědčil. Na prahu ležela bílá obálka - vzala jsem ji a raději rychle zavřela dveře. Nevěřícně jsem si ji prohlížela. Nebylo napsáno, pro koho byla určena, tak jsem ji zvědavě otevřela. Na lístku bylo napsáno pár slov.

Znám vaši finanční situaci a rád vám vypomohu s výdaji na pohřeb. Nebudu to chtít splatit ani vám počítat nějaké úroky. Myslím, že jsem důvěryhodný víc než dost. Za čtyři dny si přijedu pro vaši odpověď, zda nabídku přijímáte.

To bylo vše - bez podpisu. No, to tedy musí být důvěryhodná osoba, když se ani neráčí podepsat. A taky, co je to za blázna, který by vypůjčil, tedy dal peníze naprosto cizím lidem? Čas postoupil dopředu a blížila se snídaně. Na Viktora jsem musela chvíli čekat než přišel. Jeho výraz byl pořádně strhaný a unavený. Přesvědčovalo o tom i rašící strniště. "Dobré ráno." pozdravila jsem ho.

"Hm, dobré." pouze odvětil. Došel k mému místu, vytáhl z kapsy od kalhot onu dózičku a postavil ji na stůl. "Tady je mast na ty rány, co jsem slíbil." sdělil. Z jeho dechu byl cítit alkohol, že by se opět opil a nakonec usnul v pracovně, kde jsem ho objevila?

"Děkuji ti, je to milé." poděkovala jsem. Pousmál se a šel na své místo, kde si do šálku nalil černou kávu a ještě kouřící ji vypil. Byl v hrozném stavu. Do toho přišel Jaromír.

"Omlouvám se, ale přijel pan Leopold s chotí." oznámil.

"Prosím, uveď je do salonku, že hned přijdeme." odpověděla jsem.

"No, tak ty nám tady ještě scházeli." řekl Viktor po odchodu posla. Mlčky jsme odešli do salonku, kde čekali hosté.

"Vítejte." to jediné jsem stačila vyslovit, když spustila tetička.