Život holky ze zámku

PO STO DVACETI DVOU DNECH (41)

Čas plynul a plynul. Den po dni a já jsem se blížila k velké chvíli, k zlomu v mém životě - k porodu. Měla jsem ještě čas, asi přes měsíc, ale už teď jsem se hrozně bála! Zda přežiji já či to malé? Co mě to napadá? Jistěže ano! Stává se ze mě přehnaný pesimista! Takovéhle myšlenky po ránu, to je nezdravé.

Vyhrabala jsem se z postele, opláchla, oblékla, upravila a vypravila se na snídani. Edvard se o mě staral, jak kdybych byla na smrt nemocná, i když to možná přeháněl, bylo to milé. "Dobré ráno, jak ses vyspala?" optal se jako pokaždé. Za tu dobu, co se mnou žije pod jednou střechou jsme si začali už opravdu tykat - oboustranně. Vždyť bylo na čase. Vlastně to nebylo jediné, co jsme podnikli. K tykání jsme po čase připojili i zasnoubení! V podstatě se na mě usmálo štěstí po dlouhé době.

"Krásně, děkuji a ty?"

"Výborně, děkuji. Po tvém boku vždycky." odpověděl mi s úsměvem na rtech. Ach ano, občas si lehával ke mě na lůžko, když jsem usínala, ale potom se uctivě vzdálil.

"Co máme dnes na plánu?"

"Dneska čekáme návštěvu, zapomněla jsi?"

"Ano, máš pravdu, promiň. Zapomněla jsem na to. Tvoji rodiče, že?" potvrzovala jsem si.

"Ano." odpověděl a ještě na důkaz toho přikývl. To bude těžké, i když jsem se před Edvardem přetvařovala, měla jsem pocit, že tohle nebude příjemná návštěva. Cítila jsem v tom problém. Měli přijet někdy odpoledne, po obědě. Už teď se mě zmocňovala nervozita. "Jsou to skvělí lidé, určitě si je oblíbíš, drahá." sliboval. Hm, to jsem tedy zvědavá.

Poslední zbytky sněhu už dočista roztáli, takže se dostat na panství nebude až tak těžké. Hleděla jsem na místo, kde snídal Edvard. Ani nevím proč, ale představila jsem si tam Viktora. Je už necelý půlrok po smrti - až neuvěřitelné. I když jsem si konečně připustila, že zkrátka nežije, něco ve mě tomu stále nemohlo uvěřit. Jeho černé vlasy, zelené oči, hlas, urostlá postava a ty pejzy, pro které jsem měla neuvěřitelnou slabost! Jako bych ho viděla. Škoda, že tu není... Škoda? Vážně si myslím, že je to škoda? Ty věčné facky, modřiny, bolest i ta hnusná jizva, jak na tváři, tak na dlani jsou důkazem, že to škoda rozhodně není! Jen jsem se kvůli němu trápila, nic víc. Však se nemůžu smířit s dojmem, který mi je společníkem po celou dobu jeho smrti, že k němu nemohu zapomenout jistý cit. Pořád k němu něco cítím, za což nejsem moc ráda. I když... není to nakonec jedno? "Johanko, posloucháš mě?" vytrhl mě ze zamyšlení Edvard.

"Ale jistě." rychle jsem odpověděla.

"Byla jsi zase duchem nepřítomná. Máš nějaké starosti? Svěř se mi, prosím."

"Děkuji. Nemám, neměj obavy." ujistila jsem ho. Když jsem dosnídala, tak jsem procházela chodbou, kde byla společná ložnice. Dlouho v tomto pokoji nikdo nebyl. Byl zamčený. Porušila jsem, po dlouhém váhání, tu prázdnotu - to ticho toho pokoje. Při prvním kroku se na mě vyvalila začínající zatuchlina, ale když jsem si přivykla, ucítila jsem vůni, kterou si budu pamatovat navždy! Tu vůni jsem milovala, tedy jistý čas, dokud se nestala nenáviděnou! Když jsem zavřela oči, nadechla se a navíc si vybavila Viktora, přišlo mi to jako kdyby žil, jako kdyby byl se mnou v tomhle pokoji. Bylo to tak neskutečně opravdové, možná bych tomu uvěřila, kdyby mě nevyrušil Edvard.

"Co tu děláš?" zeptal se, se zájmem. Díval se na mě tak zvláštně, v jeho očích byly znát pochybnosti.

"Já ani nevím, musí se tu vyvětrat, dlouho tady nikdo nebyl a... nesmíme ten pokoj nechat zchátrat. Řeknu Markétě." vysvětlila jsem situaci.