Život holky ze zámku

ODHALENÍ (39)

Další týden to bylo stejně těžké, hlavně po psychické stránce, jen co je pravda! Však po lécích, které mi obstaral Edvard - na uklidnění, jsem se trochu dala do kupy. Snažím se svou mysl zaměstnávat čímkoli, jen nepomyslet na Viktora nebo smrt a pohřeb. V tom všem mi hrozně moc pomohl Edvard. Musel si se mnou vytrpět své, nebylo to se mnou vůbec jednoduché.

Navíc se dozvěděl, že čekám dítě, bříško mi dost povyrostlo, a tak jsem to před ním dál tajit nemohla. Z té zprávy byl docela zaskočený a špatný. I když to popíral bylo to na něm znát. Stal se z něho trochu odtažitý, hlavně nejistý a rozpačitý člověk. Byl v naprosto nepopsatelném stavu - možná šoku, když jsem mu potvrdila jméno otce. V tuto chvíli byl Edvard na nějakém advokátním jednání, takže jsem v domě zůstala sama. Když jsem zůstala jen na okamžik samotná, byla jsem duchem nepřítomná. Z přemýšlení mě vytrhl Jaromír.

"Omlouvám se, že vyrušuji, ale máte návštěvu." oznámil.

"Kdo je to?"

"Pan Kristián."

"Ať tedy vejde." řekla jsem a jen čekala na jeho příchod. Od té doby, přesněji od pohřbu, jsem s ním nemluvila a ani ho neviděla. Ono, také celých čtrnáct dní jsem byla téměř sama, nikoho jsem nechtěla vidět, o nikoho jsem se nezajímala. Jsem upřímně zvědavá na důvod jeho návštěvy - můj prostý stav ho určitě nezajímá. To by se ozval už mnohem dříve! Seděla jsem v salónku, v křesle naproti dveřím a byla přikrytá dekou.

"Zdravím tě, sestřenko." pozdravil, když vešel do dveří. 'Zdravím tě, sestřenko'? Co to má být? V životě mě tahle neoslovil!

"Zdravím tě, bratránku. Co tě sem přivádí?"

"Přijel jsem se na tebe podívat a zeptat, jak se ti daří." odpověděl, i když na holé větě nic divného nebylo, nezdálo se mi to tak čisté, jak se tvářilo. Po úvodních a zdvořilostních otázkách, když jsme měli před sebou šálky s čajem, se konečně dostal k jádru věci.

"Můžeš mi říct, proč tady bydlí ten chlap? Kdo to je?"

"Jak víš, že tady někdo bydlí?"

"Prostě to vím, proč ho tady máš? Ty s ním spíš nebo co?!"

"Prosím? Kristiáne, ovládej se! Jsi neuvěřitelně drzý! Tohle tě absolutně nemusí zajímat, takže pokud jsi sem přijel jenom kvůli tomuhle, tak támhle jsou dveře!"

"Mě to ale zajímá, takže spíš nebo nespíš?!"

"Odejdi, hned!"

"Johano, sakra, pochop mě! Já tě miluju, víš jak mi bylo, když jsem tě viděl s jiným? A teď se dozvím, že s tebou žije v jednom domě?! Mám o tebe starost, tak ze sebe přestaň dělat dotčenou světici!"

"Kristiáne, co si vůbec myslíš? Posledních pár týdnů se chováš jako naprostý pitomec. Jsi jiný jako by tě někdo vyměnil, a teď najednou máš starosti? Starost spočívá v tom, jestli s někým něco mám? Kristiáne, řekni mi, co se to s tebou stalo, já tě vůbec nepoznávám! Tohle přeci nejsi ty!

"Já jsem se nezměnil, jsem pořád stejný, nevím, co zase máš!"

"Přestaň, přestaň! Tohle nemá cenu."

"Ale Johano, prosím tě! Tak mi odpověz, ať můžu v klidu spát!"

"Tak ať se můžeš vyspat! Edvard - tak se jmenuje, byl Viktorův dobrý přítel. Mám ho ráda, dost mi pomohl. Teď i předtím. Požádala jsem ho, aby tady bydlel, nechtěl, ale na moje přání souhlasil! Chtěla jsem ho tady mít, protože jsem v tomhle domě, který je veliký, prázdný a děsivý, nechtěla být sama! To bych se naprosto zbláznila! On jediný, z celého příbuzenstva i přátel mi v takové nešťastné době ve všem vyhověl a chápal mě, pomohl. Musel si vytrpět své. Měla jsem záchvaty breku, bolesti, křeče. Nepřipadala jsem si jako člověk, moje psychika odumřela. Prostě jsem zkolabovala! On tu pro mě byl, seděl v noci u mé postele a když jsem si prožívala peklo, kdy se mi zdálo o Viktorovi, který se mi zjevoval a mluvil na mě, tak mě utěšoval a držel mě za ruku!!! Jenom on!!! On mě opět dokázal vrátit do téhle reality, chápeš?! A aby tvoje dušička měla klid, tak s ním nespím! Je to jen přítel, kterého mám hrozně moc ráda! Jsi konečně spokojený?!"