Život holky ze zámku

NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA (14)

Nový den byl opět tu - zase se mi zdálo o Gustavovi. Ani jsem si nevšimla, že se mi uronily slzy. Slzy nešly potlačit. Dalo mi to chvíli času, než jsem se uklidnila, ale nakonec se podařilo. Šla jsem na snídani, u které samozřejmě nechyběl Viktor. Celou snídani promlčel a to bylo divné. Hleděl pouze do svého talíře a občas vzhlédl na svého otce či mě. To ticho z jeho strany jsem docela přivítala. Ten dnešní sen jsem tak úplně ještě nevstřebala. Potom, co jsem snědla pár kousků nějakého ovoce, jsem se zvedla a odešla do pokoje.

Mého pokoje, který si pro jistotu zamykám. Člověk, nikdy neví, co toho blázna napadne. Přes zamřížovaná okna mi prosvítaly paprsky ranního sluníčka. Neodolala jsem a šla se k oknu podívat. Krásné, vskutku kouzelné, jen ty proradné mříže mi kazily výhled. Z nenadání se ozvalo klepání a následovalo lomcování klikou. Nemusela jsem se ani ptát, kdo to je. Ten dotyčný se mi ozval sám. "Johano? Potřebuji si s tebou promluvit! Proč se, sakra, zamykáš? Odemkni! Hned!" rozkřikl se. Kdo jiný než Viktor.

"Viktore, odejdi. Nechci s tebou vůbec mluvit!" odpověděla jsem přes dveře. Nenechal se, tak jednoduše odbýt. Mlátil do dveří, div je nevyrazil.

"Otevři a hned! Nebo ty dveře vyrazím! Johano!" opravdu ječel na celý dům. V tom jsem zaslechla něčí kroky. Blížily se k mému pokoji a zastavily se před Viktorem.

"Pane, omlouvám se, ale máte návštěvu. Přijela paní Magdalena s chotěm a synem."

"Dobře, děkuji, můžeš jít." Slyšela jsem jejich rozhovor. Kroky se zase vzdálily. "Johano, vylez, máme návštěvu." řekl a v hlase už nebyl žádný náznak agresivity. "Prosím." dodal. Nebyla jsem si s ním vůbec jistá, ale odemkla jsem a vyšla ven. Usmál se a chytil mě za ruku.

"Nedotýkej se mě." řekla jsem s úsměvem. "Prosím." dodala jsem na oplátku. Úsměv z jeho strany opadl, ale vyhověl mi. Šla jsem chodbou směrem k hale první, za mnou mlčky Viktor. Sešli jsme společně schody a už jsme se vítali s rodinou.

"Vítejte." přivítal je Viktor.

"Ráda vás vidím. Pojďte dál." přivítala jsem je též. Cestou do salónu jsem se otočila na strýčka.

"Strýčku, zařídil jsi vše ohledně vypořádání dědictví? Je s tím obeznámen syn Prokopa, Radan?"

"Ano, Johanko, všechno jsem zařídil, jak sis přála. S Radanem jsem hovořil, mám ti vyřídit, že děkuje za tu důvěru, v kterou, v něm máš." dořekl a usmál se.

"Děkuji ti, strýčku. Za všechno." poděkovala a usmála jsem se. To už jsme, ale došli do salónku. Přes hodinu jsme se tam všichni dobře bavili. Pak Ludvík nabídl Magdaleně a Leopoldovi vyjížďku na koních po okolí. S nadšením přijali.

"Tak děti, za chvíli se vrátíme, ano?"

"Matko, nejsme malé děti! Neboj se, a užijte si to spolu s otcem." odpověděl Kristián. Po pár minutách jsme osiřeli jen my tři. Já, Viktor a Kristián. V pokoji bylo strašné napětí a ticho, které by se dalo krájet. Nevěděla jsem, co dělat, co říkat. Z nenadání přišel do místnosti Josef.

"Panstvo, omlouvám se, že ruším. Ale přijela nějaká návštěva a chce mluvit s vámi, pane Viktore." oznámil.

"Kdo je to?" optal se.

"Nějaká žena."

"Dobře, tak tedy, ať vejde." poručil. Zvědavě jsem se dívala ke dveřím. Když právě vešla starší paní a v rukou měla novorozeně zabalené do deky. V zápětí se za ní ještě objevila mladší žena. Byla hezká. Sledovala jsem její reakce. Rozhlédla se po pokoji, a když očima narazila na Viktora, běžela k němu a začala ho objímat a líbat. Co to mělo znamenat? Postavila jsem se a hleděla, neschopná slova. Viktor jí od sebe odtrhl. "Co, co to děláš? Kde se tu bereš?" zeptal se opravdu nevěřícně.