Život holky ze zámku

PO MĚSÍCI (18)

Když jsem se probudila, zjistila jsem, že to je právě měsíc, co Viktor odjel. Trochu mě to překvapilo, jak to uteklo. Všechno šlo dobře jako každé ráno, až do odpoledne, kdy přijel osobně strýček. Byl trochu vyděšený, ale hlavně nechápající.

"Vítám tě, strýčku." přivítala jsem ho.

"Dobré odpoledne. Rád tě opět vidím. Johano, přejdu k věci, je tady jedna záležitost, která se tě týká." řekl jako první. Až když jsme dorazili do salonu a měli před sebou šálek čaje a kávy, jsem se, se zájmem zeptala.

"O co jde?"

"Asi tak před dvěma týdny k nám přišel dopis adresovaný tobě. Samozřejmě jsme ho neotevřeli, ale před třemi dny přišel další dopis. Tvá tetička Magdalena poznala, že se jedná o rukopis, který patří Viktorovi. Oba jsme z toho nesví a vůbec nevíme, co to má znamenat. Proč Viktor posílá dopisy určené tobě k nám?" optal se. Trochu mě to oznámení zarazilo. Nečekala jsem, že mi bude Viktor psát.

"No, strýčku ono je to trochu složité." řekla jsem na úvod. Zhruba hodinu jsem mu to všechno vysvětlovala a následně se s ním rozloučila, spěchal do města vyřídit nějakou pochůzku. To jsou samé trable, ale Viktor se má vrátit asi za dva měsíce. Takže mám ještě možnost být doma a užívat si. Musela jsem se nad tím pousmát.

-

Hodiny odbíjeli právě třetí hodinu, když jsem ležela na lenošce a četla si v klidu knížku, kterou jsem měla rozečtenou. Najednou jsem zaslechla v hale nějaké zvuky a rány. Co to je, proboha? Pomyslela jsem si a odložila knihu, abych se mohla jít podívat co se děje.

"Sakra nemůžeš dávat pozor?" ozval se někdo. Byla jsem u schodiště a hleděla zpoza rohu dolů do haly. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

"To nemůže být pravda!" pošeptala jsem.

"Omlouvám se, pane. Nechtěla jsem, promiňte mi." omluvila se Markétka a už sbírala ze země povlečení, které upustila pánovi k nohám.

"Jé, vítám vás, pane. Jakou jste měl cestu? Mám zavolat paní?" optala se s úsměvem Marie, která též nesla povlečení. Ne! Proč se jenom ptala?!

"Paní?" zopakoval zcela nechápavě.

"Dobré odpoledne, pane, vítám vás. Tady je nějaká pošta pro vaši paní." řekl na přivítanou posel Jaromír.

"Kdo ji posílá?" zeptal se ještě trochu mimo. Začínala jsem mít strach. Všechno vylezlo na světlo. Jsem ztracená!

"Pan Leopold se vzkazem, že se omlouvá, zapomněl je dnes předat, když tady byl." zodpověděl, předal mu dopisy a odešel. Hleděl na dopisy, co držel v ruce. Bůh ví, co se mu honilo hlavou! Malinko jsem se naklonila, abych měla lepší výhled. Z ničeho nic pode mnou vrzla podlaha! Ty proradné hnusné schody! Už podruhé mě prozradily! Viktor vzhlédl. Hleděli jsme si zpříma do očí i na tu dálku.

"Johano!!!" zařval. Naskočila mi husí kůže. Bála jsem se. Měla jsem velký strach. Viktor se rozeběhl směrem ke mně. Nečekala jsem ani minutu a už před ním utíkala. "Johano, stůj! Co to má znamenat?! Johano?!?" křičel za mnou pán domu. Přeběhla jsem schodiště, halu, chodbu, společenskou místnost, knihovnu, salon, jídelnu a odpočinkový pokoj. Přeběhla jsem i do kuchyně a zadním vchodem jsem utíkala ven. Pořád za mnou utíkal, ale mě už síly docházely. Utíkala jsem zahradou a ta se mi stala osudnou. Zakopla jsem o své šaty na hrbolaté cestě a upadla na zem vysypanou pískem. Bylo mi jedno, že jsem si odřela dlaně. Rychle jsem se sebrala a utíkala dál, ale naše vzdálenost se rapidně zkrátila. Po pár skocích mě dostal. "Mám tě, teď mi neutečeš!" řekl a popadal dech. Oba jsme těžce lapali po vzduchu.