Život holky ze zámku

PŘIZNÁNÍ (37)

Z nic nedělání, pouze možná z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání. Když jsem se neozývala, otevřely se dveře. Nakoukl Edvard. "Omlouvám se, nechtěl jsem vyrušovat, ale vy jste se neozvala." začal se vymlouvat a byl evidentně v rozpacích.

"To je v pořádku, pojďte dál. Co potřebujete?"

"Nechtěl jsem se vás nijak dotknout."

"To je v pořádku, nic se nestalo, opravdu. Za chvíli bude večeře, že?" změnila jsem raději téma.

"Ano." jednoduše odpověděl, ale přesto otálel.

"Děje se něco, Edvarde?"

"Mám pocit, že mi neříkáte všechno. Mám vás rád a chci vám pomoci. Považuji se za vašeho přítele - mě můžete přece věřit, Johanko!"

"Já vím a taky vám věřím!"

"Tak proč mám ten pocit?"

"To nevím. Edvarde, co tahle si tykat? Známe se už poměrně dlouho. Vy tady bydlíte a navíc jste jako můj starší bratr."

"Starší bratr?" zopakoval.

"Ano." přiznala jsem s úsměvem.

"Aha... Chápu. Omluvte mě, prosím." řekl a odešel. On se urazil? Řekla jsem něco špatně?

Když nastal čas večeře, přišla jsem do jídelny jako poslední. Sedla jsem si a nechala se obsloužit. Celou dobu jsme s Edvardem mlčeli, dokaď neodešla Markétka.

"Edvarde, prosím vás!"

"O co žádáte?"

"Edvarde, řekla jsem něco, co vás urazilo?"

"Ale ne, vůbec." zapíral.

"Nejsem slepá. Vidím, že jsem se vás něčím dotkla! Řekněte mi to, prosím! Urazila jsem vás, nabídkou tykání?"

"Ale ne, o tykání vůbec nejde."

"Tak o co jde?"

"Jsem jako váš starší bratr?" zeptal se.

"Ano, jistě. Vadí vám tohle? Pohoršila jsem vás tím? To jsem nechtěla, omlouvám se. Promiňte." omluvila jsem se.

"Ale... vy to nechápete!"

"Tak mi to vysvětlete..."

"Nechci být jako váš bratr! Chci něco víc! Pochopte, že vás mám rád!" odpověděl a odešel od stolu, aniž by se dotkl jídla. Co? Vyběhla jsem za ním.

"Edvarde počkejte, prosím. Já vás mám taky ráda, ale nenapadlo by mě, že bychom mohli my dva... být něco více než přátelé." vysvětlila jsem.

"No vidíte, a to já jsem si naivně myslel." řekl a odešel. Na to jsem neměla slov. Šla jsem zpět do jídelny, abych se najedla. Opět mě obklopila samota a prázdnota. Proč je všechno proti mě? Když jsem dojedla, chtěla jsem Edvardův talíř donést do jeho pokoje, aby se najedl, musel mít přeci hlad. Zastihla jsem ho však ve zvláštní situaci. Balil kufry! To snad ne! On chce odjet! Nesmí! Vždyť je tu teprve pár dnů nebo už týdnů? To nemůže, ne, ne, ne!!!

"Edvarde, prosím vás, přestaňte, nechte toho, prosím. Zůstaňte. Nemůžete odjet!" zaprotestovala jsem se začínajícími slzami v očích.

"Přinesla jste mi večeři? Děkuji vám, nemusela jste." odpověděl, ale zcela mimo téma a pokračoval v činnosti.

"Prosím vás!" snažila jsem se, ale nešlo mi to. Proč jen byl takový? Vždyť... vždyť... Slzy skáply.

"Přece byste neplakala, nemáte důvod."

"Nemám důvod? Edvarde, vy jediný víte, co jsem si prožila, vy jediný mě chápete, vy jediný jste moje velká psychická podpora. Vy jediný jste mi zbyl a přesto všechno mě chcete opustit? Zanechat mě v tomhle domě úplně samotnou? Proč?! Proč to chcete udělat? Nebuďte na mě takový, prosím, to si přece nezasloužím... Už nechci trpět!" vydala jsem ze sebe a polykala slzy. Přestal házet šatstvo do kufrů, a tím nastalo hloupé ticho. Poté ke mě přešel a objal mě. Jeho objetí bylo - tak pevné a příjemné, cítila jsem se naprosto v bezpečí!

"Neplakejte už, slzy vám nesluší."

"Zůstanete?"

"Nemůžu."

"Proč?"

"Vy to pořád nechápete? Já vás beru jinak než vy mě."

"Ale, ale, Edvarde, prosím... Taky vás mám ráda, ale..." nenechal mě domluvit.

"Ale co? Pouze jako rodinného přítele?"

"Edvarde, před pár dny byl ve sklepě umučen a upálen Viktor, můj manžel! Mám vás ráda jako rodinného přítele, to ano, ale... Zatím se vzpamatovávám, netlačte na mě, prosím... Zamilovat se je snadné, však tomu dejme čas." vysvětlila jsem.

"Máte pravdu, zamilovat se je lehké. Už po svatbě s Viktorem, jste mi nedala spát. Byla jste, tak krásná, tak jiná! Mimořádná! Ani jsem nevěděl jak, ale spadl jsem do toho. Nikdy jsem na nějakou lásku moc nevěřil, protože jsem jí nezažil, ale teď? Teď jsem si jist, že existuje, a to díky vám. Musím se vám jevit jako nějaký pomatenec, omlouvám se, ale musel jsem vám to říct. Určitě jste to slyšela tolikrát... Promiňte, že si zde vylévám své city k vám, nehodí se to, ale já jsem to musel udělat. Nevím, jak dlouho bych to ještě snesl. Být ve vaší společnosti, pod jednou střechou, trávit spolu tolika času a tvářit se jakoby nic! Chovat se k vám pouze jako nějaký známý, co je na návštěvě. Je to hloupé, vím, ale řekněte mi, kolik času asi? Anebo, Johanko, změní se něco vůbec? Nebudete mě brát stále jako - jak jste to řekla - staršího bratra? Budu moct od vás někdy čekat opětování citů? Hm?" řekl zcela otevřeně. Byla jsem překvapená, z tolika upřímných slov. Nevěděla jsem, co odpovědět. Nechtěla jsem ho nijak zranit či mu slibovat. Stát se může přeci cokoliv!

"Nikdy neříkejte nikdy, Edvarde. Snězte si tu večeři nebo ji budete mít opravdu studenou. Dobrou noc a u snídaně nashledanou." odpověděla jsem, usmála se i přes zbytečky slz a odešla z jeho pokoje.

Když jsem šla do svého pokoje, kolem společné ložnice, něco mě zarazilo. Dveře byly otevřené! Po nahlédnutí dovnitř jsem zjistila, že tam nikdo nebyl. Proč jsou tedy otevřené? Nedávalo mi to vůbec žádný smysl. Poslední dobou nic nedává smysl. Začínám být paranoidní. Zastavila jsem se pohledem na krásně ustlané, velké manželské posteli. Poslední jeho neomluvitelný zločin? Musela jsem odejít. Zavřela jsem za sebou dveře a namířila si to do původního cíle cesty. Mé postele.

Když jsem už ležela, převlečená a po očistě, uvědomila jsem si holý fakt, který se nezadržitelně blížil. Viktorův pohřeb. Nevím, zda to břemeno unesu. Nemůžu se s tím ještě nijak smířit! Straší mě ve snech, mluví na mě, ukazuje se v mém pokoji, dokonce i na zahradě a ten květ, který je dosud neobjasněn. Bože! Nemůžu ho přece pohřbít! Jak je to jen možné?! Však nejhorší je, že mi nikdo nevěří, každý mě má za poblázněnou holku, co si musela vytrpět své! A tím to nekončí... Zhasla jsem a zavřela oči.