Život holky ze zámku

1. DEN

Jsem sirotek, kterému zemřela maminka při porodu a mého otce zastřelili při lovu na vysokou zvěř. Jelikož mi je sedmnáct, tudíž nejsem dospělá, tak o můj majetek, který mi zanechali rodiče Štuberští, se prozatím stará náš rodinný přítel a správce v jedné osobě. Od svých deseti let bydlím u své jediné příbuzné, o které vím, u své tety z druhého kolene, s její rodinou. U tety Magdaleny a jejího muže Leopolda. Jejich syn Kristián je o tři roky starší, tak nějak vždycky jsem pro něho měla slabost. Je neuvěřitelně krásný, urostlý a mužný - jsem do něho až po uši zamilovaná, aniž by to kdokoliv tušil. Na jejich zámečku se mi dostává všechna péče i vzdělání. Jsem jim za to vděčná a vlastně i za to, že se mě vůbec ujali. Jsou hodní a mám je moc ráda.

-

Byla tma - noc, a najednou mi do očí zasvítily sluneční paprsky. Nesouhlasně jsem zamručela. Takže je ráno, přesně osm hodin a moje služka Amálka mi roztažením závěsů dává najevo, ať vstávám.

"Dobré ráno slečno, vstávejte, už je na čase!" řekla tím svým medovým a věčně optimistickým hlasem. Amálka se o mě stará už od té doby, co jsem sem přišla. Neznám obětavějšího člověka.

"Dobré ráno, Amálko, to už je čas vstávat?" zeptala jsem se ospalým hlasem a zívla si navrh.

"No jistě, ať už jste převlečená, aby na vás tetička a strýček ani pan Kristián nemuseli čekat se snídaní jako minule!" odpověděla s varováním. Už při vzpomínce na Kristiána jsem vyskočila z postele, oblékla se do šatů, uskutečnila ranní hygienu a už jsem utíkala přes pět pokojů a místností do jídelny. U stolu seděl pouze strýček.

"Dobré ráno, strýčku, kdepak je tetička?" zeptala jsem se s udivením, protože vždycky byli u snídaně spolu.

"Dobré, Johanko, no, tetička hubuje služku, kvůli rozbitému nádobí." odpověděl s povzdechnutím. V zápětí se otevřely dveře a přišla rázným krokem tetička. Ani se nestačila posadit na své místo a spustila.

"Ta služka je nemožná, takové krásné nádobí po prababičce Miladě! Dobré ráno drahý, dobré Johanko!" pravila s rozčilením a pokračovala. "Kde ten kluk zase lítá? To by nebylo jednou, aby přišel na snídani včas!!"

"Ale drahá, vždyť ho znáš, je mladý, určitě za chvíli dorazí." strýček odpověděl a s klidem jedl dál. Neuběhla ani ta chvíle - tetička nestihla polknout ani druhý doušek kávy a byl tu v celé své kráse. Jen co vkročil do jídelny, tetička začala.

"Můžeš mi říct, kde jsi byl? Snad víš v kolik je snídaně, ne?!" a taky čekala na pádnou odpověď. Kristián nejdřív všechny pěkně pozdravil a směrem ke mně přidal úsměv, což mě úplně rozhodilo, a nakonec zodpověděl své matce.

"Ale maminko, samozřejmě, že vím v kolik je snídaně, prostě jsem se zdržel, no. Omlouvám se." řekl s naprostým klidem.

-

Po snídani se každý rozprchl, doslova. Strýček zařizoval důležité obchodní věci, tetička jela navštívit svou dlouholetou přítelkyni a Kristián zmizel ani nevím kam. Já jsem se šla podívat do zahrady, kterou jsem zbožňovala. Všechny ty tvary a druhy rostlin, barvy a vůně. Náš zahradník, starší muž jménem Matyáš, byl velice šikovný a pečlivý. Uměl se perfektně postarat o květiny. Milovala jsem ze všech květin v zahradě nejvíce růže. Byla jsem tak zaujatá prohlížením a omámená vůní květin, že jsem si ani nevšimla někoho stát u zdi rozdělující zámek a zahradu. Až když dotyčný promluvil, bylo mi jasné kdo to byl.

"Něco jsem ti přinesl." řekl Kristián a vystoupil ze stínu zdi. Přistoupil až ke mně a podíval se mi do očí, usmál se a podal mi nádhernou rudou růži.