Život holky ze zámku

ZJIŠTĚNÍ (23/2)

...Vzbudila mě rána. Někdo bouchl dveřmi a ten někdo byl Viktor. Co tady dělá? Bylo první, co mě napadlo. Odvrátila jsem od něj hlavu a zavřela oči.

"Můžeš mi říct, kde jsi byla?" začal křikem. "Co jsem slyšel, byla jsi pryč skoro dva dny! V noci si taky nespala doma! Můžeš mi to vysvětlit?!" pokračoval. Vstala jsem a šla k oknu, dívala se do zahrady.

Některé květiny byly rozkvetlé, jiné uvadaly. Pofukoval něžný vánek, co si hrál s listím na stromech a keřích. "Můžeš mi k tomu něco říci?" řekl a přistoupil blíže. Nic. Došel ke mně. "Johano, slyšíš mě?"

"Viktore, já nemám chuť se hádat. Nech mě."

"To mě nezajímá, chci znát pravdu! Mluv! Kde jsi byla?"

"Byla jsem v té věži." prohlásila jsem naprosto mimo jeho dotazování.

"Co? V jaké věži?"

"Nedělej hloupého! Je tady snad více věží, kde jsi mučil a vraždil ty holky?" zaútočila jsem.

"Nevím, o čem to mluvíš."

"Ty ode mě požaduješ pravdu, ale já ji od tebe chci taky! Proč lžeš?"

"Já nelžu. Chápeš? Pravda je to, že já o ničem nevím a nic jsem neudělal! A nezamlouvej to! Kde jsi byla?" řval. Neodpovídala jsem. Nevydržel to a z nenadání mě otočil. Hleděla jsem mu do zelených očí. Pak si mě prohlédl, od hlavy až k patě.

"Vidíš to? Vidíš?! Víš, co to je? Víš, od koho to je?" zeptala jsem se a ukázala na svou zrasovanou, znetvořenou tvář. "To je od tebe! Ty jsi mi to udělal, ty parchante! Včera ses opil jako nějaký povaleč! Udělal jsi to ze žalu, ze smrti otce, chápu. Ale víš, co by mě zajímalo? Kdo jsou Rozárie, Olla, Stázi nebo Margita. Další tvoje milenky? Další děvky?" vytasila jsem na něj. V tu ránu jsem pocítila bolest rozlévající se po mé zdravé tváři. "Dvě věci, ne, vlastně tři věci, co umíš perfektně. Za prvé bít mě, za druhé lhát a za třetí podvádět mě! V tom jsi neporazitelný! Viktore, Charlottu, ač mi to dalo velkou práci a úsilí jsem překousla, nakonec i tu Klaudii, ale ostatní? To už je moc. To nezvládnu!" pokračovala jsem po facce.

"Pila jsi, nevíš, co říkáš!" oznámil mi a nakonec si mě znova prohlédl. Jeho zrak spočinul na mém krku. "Co to je? Ten jsem ti nedal. Kdo ti ho daroval?" optal se. Všechno hnedle obrátí! "Není to nakonec obráceně? Že to ty mě ještě k tomu podvádíš? Řekni mi, kdo to je? Edvard? Hm?"

"Jsi normální? Edvarda nech už konečně na pokoji! On je nevinný! Já ti nevěrná na rozdíl od tebe nejsem! Máš pravdu, není od tebe a to od koho je, tě absolutně nemusí zajímat!"

"Ale musí! Jsi moje žena!"

"Manželka možná, ale to neznamená majetek! Můžeš mi říct tedy, kdo jsou ty ženy? Můžeš mi konečně odpovědět, jestli jsi zabil ty děvčata? Víš, co je na tom legrační? Já tě neznám! Vzala jsem si chlapa, kterého vůbec neznám! Na tom plese, co konali tetička a strýček, jsi mě okouzlil. Byla jsem tebou uchvácena. Byla jsem zamilovaná, ale ta láska mě zradila. Postupem času jsem se ale zamilovala do tebe. Zdál ses perfektní. Urostlý, černé vlasy, krásné zelené oči, prostě jsi byl úžasný. Pak byla svatba a od toho dne s tebou je samá potíž a trápení! Vždyť já si tohle nezasloužím! I když byly drobné problémy, ty ses zhoršovat! Začal jsi mě bít, bezdůvodně žárlit, mučil jsi mě! Pořád jsi mi jenom lhal! Charlotta, dítě, co s tebou čekala a nakonec smrt našeho děťátka! Tvoje vina! Všechno je tvoje vina!" křičela jsem na něho v záchvatech pláče. Sesypala jsem se na zem. Sklonil se za mnou, na zem. Snažil se mě obejmout. Nechtěla jsem, aby na mě sahal! Měl větší sílu. Nakonec jsem se nechala. I když to bylo od nevyžádané osoby, obětí jsem potřebovala.