Život holky ze zámku

OLDŘICHOVO TAJEMSTVÍ (32)

Probrala jsem se za světla, a to zimou. To už je nový den anebo pořád ten samý? Kde to vůbec jsem? Málem jsem zapomněla. Jsem vězněna. Ale proč proboha, co jsem komu udělala? "Konečně jste se probrala." ozvalo se a zpoza rohu vyšel Oldřich.

"Fuj, to jsem se vás lekla!" odvětila jsem po řádném šoku. Nečekala jsem ho.

"To je mi ale přivítání!" naoko si postěžoval a ušklíbl se. Už teď jsem z něho byla znechucena.

"Proboha vás prosím, pusťte mě! Zapřísahám vás. Oldřichu, prosím!"

"Jak krásně to od vás zní. Mám vás až rád, ale bohužel, chtíč pomstit se je silnější. Celá se třesete." řekl, vzal další přikrývku a zabalil mě do ní. Nevím proč, ale přišlo mi, že s citem. Že by nebyl vždycky jen zloduch a vrah? Že by měl i kousek srdce? Ale co mi to je platné, když mě tady drží! Chvíli setrval u mé osoby a řádně si mě prohlížel.

"Nechte toho!"

"Nemůžu si pomoci - jste krásná, stejně jako..." nedořekl, náhle byl duchem nepřítomen. Vzpomínal?

"Jako kdo? Nějaká žena? Už jste se o ní zmínil. Kdo je to?" zajímalo mě. Podíval se mi do očí.

"Nemluvte o tom!" zvýšil hlas. Má snad tajemství? Narazila jsem na bolavou vzpomínku?

"Oldřichu, prosím. Proč mě tady vězníte? Za co mě trestáte? Vždyť já s vámi nemám nic společného!" pronesla jsem zoufalým hlasem.

"To je pravda, ale váš manžel - Viktor, ano! To, co udělal on, udělám i já. Chci, aby tak strašně moc trpěl! Aby si prožil, to samé!" chvíli se odmlčel. "A vůbec, ví Viktor o vašem milenci? Zřejmě ne, jinak by ho tak vřele nevítal." pokračoval a rozesmál se.

"O jakém milenci to mluvíte?" podivila jsem se.

"Ale nedělejte se, Johano, viděl jsem vás na pohřbu, jak jste se k tomu cizinci chovala. Myslíte, že jsem hlupák, abych to nepoznal? Řekněte mi, kdo je ten rozdavačný Gabriel?" zajímal se, s úšklebkem na tváři. Co má zas znamenat tohle? Milenec?

"Oldřichu, co to říkáte, proboha? Já nemám žádného milence! Pan Gabriel nám prostě jenom vypomohl, když jsme byli ve finanční krizi! Vy jste byl na pohřbu? Jak to? Jak to, že jsem vás neviděla? Lžete! Odkud tohle všechno víte?"

"Ale to víte, že jsem tam byl. Jen vy o tom nemáte ani tušení! Byla jste očima a myslí jen a jen u toho muže, až pak jste odtrhla oči, když se Viktor skácel. Divím se, abych vám pravdu řekl, že ten dobrodinec není už pod drnem. Viktor by si vás určitě nenechal vzít, ale to snad víte." prozradil a znova se rozesmál. Ano, toho jsem si vědoma. A teď když Viktora potřebuju, tak tu není! Zavál jemný vánek, rozbitým okýnkem, které bylo umístěno nad stolem, a bral sebou ten příšerný zápach. Zvedl se mi žaludek. Jen štěstí, že jsem ho měla prázdný. Chytla jsem se za pusu a za břicho. Příšerný pocit!

"Je vám nevolno? Z čehopak?" optal se. Pak se zamračil, evidentně přemýšlel, a pak vyřkl svou myšlenku "Nejste vy těhotná?" Zatrnulo ve mě. Jak to mohl uhodnout?! Překvapeně jsem ho pozorovala, jak se jeho ústa roztahují do úsměvu. "Mám pravdu, že? Ano,vy jste těhotná! Už tu novinu ví Viktor? Budoucí tatínek? Anebo... anebo to je dílo toho vašeho milence?" uvažoval. Chtěla jsem změnit za každou cenu téma! Nechtěla jsem, aby to vůbec věděl a navíc se v tom hrabal tenhle lotr!

"Co ta vaše? Manželka? Milenka? Snoubenka? Povídejte, Oldřichu!" zkusila jsem. Kouknul na mě, a tak zvláštně se zatvářil. Hněv, smutek, překvapení? Ťala jsem do živého, byla jsem na sebe pyšná. Pozorovala jsem ho velice pozorně. V takovém malém krcálku hrůzy, seděl takřka u mne. Byla jsem překvapena jeho reakcí, čekala bych, že se vymluví a začne na mě házet další otravné otázky, ale ono ne. Vstal a kouknul se z rozbitého okna, chvíli mlčel a nakonec pohlédl na mě.