Život holky ze zámku

POHŘEB (28)

Probudil mě dotyk. Polibek? Ano - od Viktora. Už druhou noc jsem byla donucena přespat ve společné ložnici. Nebyla jsem z toho dvakrát nadšena, ale Viktor byl najednou šťastnější. Ty dva dny si užíval, ačkoliv dnešek byl nejsmutnější. Dnes se měl konat pohřeb tchána Ludvíka. Byla jsem z toho přešlá. "Dobré ráno." pozdravila jsem manžela první a otočila jsem se na něj.

Pohlédl mi do očí a snad jsem zahlédla, anebo se mi zdálo, že by se mu zaleskly?

"Dobré? Není dobré. Dneska pohřbím otce." řekl smutně. Bylo mi ho hrozně líto.

"To zvládneš." řekla jsem mu s nadějí.

"Nejsem si jist." odpověděl s povzdechem. Po krátkém ranním rozhovoru jsme se převlékli, já si vzala nové smuteční šaty určené na tuto událost. Pak jsme si došli na snídani, kde Viktor nevzal nic do úst a po ní, vyrazili na místní hřbitov, kde měl být obřad a kde měl Ludvík vložen do země. Bylo to strašné místo - smutné a děsivé zároveň. Nikdy jsem tady nebyla, a když nebudu muset, ani sem nepůjdu. Rozhodně ne!

Viktor šel zařizovat nějaké věci a já jsem osaměla, však ne na dlouho. Začali se sjíždět pozvaní. Blízcí i vzdálenější přátelé, příbuzní zesnulého. Jedni z prvních přijeli i dobří přátelé Viktora, tedy Jindřich, Karel, Jan a Edvard, s chotěmi. S těmi dvěma prvními jsem opovrhovala - Jindřich stále s pochybnostmi a Karel naštvaný a uražený. S Janem jsem se pozdravila, vyjádřil mi i soustrast a s Edvardem, mým oblíbencem jsem prohodila pár slov. Objevila se i ta poběhlice Charlotta! Rázným krokem, poháněným vztekem, jsem k ní došla.

"Vypadněte odsud! Dejte Viktorovi konečně pokoj! Nikdo, opakuji, nikdo vás tu nechce! Jaká drzost, že se opovažujete objevit právě zde a navíc v tak nešťastný den!" vyjela jsem na ní.

"Na vás není nikdo zvědavej, takže mi jděte z cesty, milá dámo! Viktůrek je můj a on mě miluje!" pronesla povýšeně. Vjel do mě takový vztek! Nesnáším jí - naprosto a dokonale! Musela jsem odejít, nevydržela bych to, se s ní hádat. Dostavil se i Kristián - v masce.

"Kristiáne, ty jsi přijel?! V masce? Je tady strýček s tetičkou, jak dlouho se ještě před nimi budeš schovávat a vlastně před ostatními taky?" zeptala jsem se rovnou místo nějakého uvítání.

"Jistě, musel jsem tě vidět. Na tohle se mě neptej, vůbec netuším. Začíná se mi to vymykat z rukou." ne příliš šťastně přiznal.

"Vy? Je troufalé, že jste se tady objevil, potom, co se stalo na plese. Máme nevyřízené účty!" ozvalo se za Kristiánovými zády. Když jsem se nahnula, abych mohla vidět vetřelce, zase se mi zpěnila rozčilením krev. Karel!

"Pouze vy máte nějaké nevyřízené účty, mě se to netýká! Byl jste tak ubohý, že jste Johaně vyhrožoval a to neomlouvá nic. Pouze jsem ji chránil, udělal by to každý normální člověk - každý gentleman. Jestli máte nějakou potíž?! Jděte si jí vyřešit na jiné místo!" řekl mu na to Kristián, když se na něj otočil. Karel se jen kysele ušklíbl.

"To máte masku, protože jste tak nehorázně ošklivý?" otázal se, úplně na jiné téma, evidentně mu došla slova na předešlý argument. Kristián se pousmál.

"Karle! Nepřeháníte to, náhodou? Odejděte, prosím vás! Nedělejte rozruch!" ozvala jsem se.

"S vámi, holubičko, vůbec nemluvím! Nepleťte se do mužských záležitostí!" řekl mi a pořád měl na tváři ten samolibý škleb. Zasloužil by pár facek!

"Ale ne až tak moc, jako vy, pane!" odpověděl mu Kristián. Karel se urazil, rozčilen a rudý ve tváři odešel. "Hajzl!" řekl si pro sebe bratránek. Prohlédla jsem očima lidi a okolí. V tom okamžiku jsem viděla u keříků postávat Viktora se Charlottou, která ho držela za ruku! Co to kruci je?! Opustila jsem Kristiána beze slova. Došla jsem k nim a byla jsem naštvaná ještě více!