Život holky ze zámku

SEN NENÍ SNEM (34)

Trhla jsem sebou, když se ozvala obrovská rána. Otevřela jsem oči. Co to bylo? Byla tma a venku za okny řádila bouřka. Silný déšť mlátil do oken a každou chvíli prosvítil pokoj blesk a hromy silně burácely. Když se na obloze vyskytl další blesk a mě tím umožnil vidět krásně do pokoje - zahlédla jsem něčí postavu u dveří. Nechápala jsem to, nezamykala jsem?

Při dalším blesku jsem konečně spatřila i tvář. "Ááááááááá!!!" zařvala jsem, strašně mě to vyděsilo! Třetí blesk mi ukázal prázdnou místnost. Blázním?! "Viktore?!!" pokračovala jsem v křiku. Ta osoba, ten obličej - to byl Viktor! Už mě zase pozoruje při spaní? Tohle se mu nepodařilo, tahle mě vylekat! Vylezla jsem z postele. Teď mu tedy něco řeknu. Otevřela jsem dveře, vážně byly odemčené.

"Viktore?! Kde jsi?!" zeptala jsem se. Nikdo se neozval, absolutní ticho. "Viktore, prosím tě, přestaň se schovávat. To není vtipné! Víš, jak jsi mě vylekal? Tohle mi už nedělej! Slyšíš?" pokračovala jsem. Proč se mi neozývá? Vždyť to není legrace! Rozklepala mě zima a děs, který vytvořila atmosféra. Všude byla tma, ticho a jen bouřka venku. Přepadl mě strach. Vrátila jsem se zpět do pokoje a opravdu se zamkla! Při pohledu na malé stolní hodiny, které ukazovaly přesný čas - byla jedna ráno, se mě zmocnila panika. Byla jsem vyspalá a při představě, že v tomto nečasu budu ve spícím domě nečinně pobývat, byla nesnesitelná.

Rozhodla jsem se, že se aspoň ještě pokusím o spánek. Povedlo se - usnula jsem. Sice trhavým spánkem, ale přeci. Zdáli se mi divné sny. V každém byl Viktorův obličej, který vypadal děsivě - jakoby mě strašil.

Když jsem se probudila podruhé, hodiny ukazovaly tři ráno. No, to jsem si moc nepomohla, co teď? Rozsvítila jsem a sedla si k zrcadlu. Začala jsem si rozčesávat své dlouhé blonďaté vlasy. Po dlouhé chvíli jsem si na hlavě vytvořila opravdu krásný drdol. Pak jsem otevřela skříň a vybírala šaty, co si vezmu. Do očí mě uhodily překrásné šaty - plesové, rudě červené. Viktor mi je nechal ušít na maškarní ples. Byl moc pozorný. Musela jsem si je zkusit znovu, nedalo mi to. Ano, vypadaly překrásně! Viktor má dobrý vkus. Převlékla jsem se do normálních denních šatů a měla dilema, co jen budu dělat, tak brzo ráno?

Otevřela jsem nějakou knihu, která ležela na prádelníku a začetla se. Byla velmi zajímavá, proto jsem jí přečetla celou. Mezitím bouřka ustala a rozednilo se. Bylo sedm ráno. Konečně jsem mohla vyjít. Měla jsem hlad, při cestě do kuchyně jsem nepotkala živáčka. Kde jsou všichni? Aspoň Jaromír, ten každé ráno běhá po celém domě. Když jsem dorazila do kuchyně, dost mě překvapil pohled, který jsem viděla. Kuchyně prázdná, plotny studené. Co se to děje, kde jsou? V rychlosti jsem se najedla s nasazeným broukem v hlavě. Prošla jsem celý dům, každý pokoj a vážně - nikdo! Zcela prázdný dům!

Aspoň Viktor by tady někde mohl být, když mě v noci tak vyděsil! "Viktore?! Viktore?!" volala jsem na celý dům, odpovědí mi bylo ticho. Dělají si ze mě srandu? Nějaké překvapení? Kde jen jsou? Dneska v noci se mi zdál opravdu příšerný sen o Viktorovi. To mu snad musím vyprávět, jen co ho najdu. Že by mě šel vzbudit? Možné to je, tak jsem šla zpět do svého pokoje. Našla jsem ho tak, jak jsem ho zanechala - bez Viktora, samozřejmě. Jen mě do oči uhodila jistá věc. Bylo to tady ráno? Nevšimla jsem si.

Musela jsem to vydolovat z pod peřin, spala jsem snad s tím? Byla to košile - Viktorova. A... a byla špinavá a potrhaná! Co to? To je ta zakrvácená košile z mého snu... Co to sakra znamená? Prázdný dům, košile... ten sen... to nebyl sen?! Všechno tomu nasvědčovalo! To... to je vážně Viktor mrtvý?! Při vybavení všeho, co se stalo, se mi spustila stavidla slz - zase. To nemůže být pravda... nemůže! Musela jsem se přesvědčit. Zaběhla jsem do sklepa, kde to páchlo spáleninou a vevnitř... v koutě... nééééééééééé!!!