Život holky ze zámku

DEN POTOM (20)

Ráno po probuzení jsem si promítala sen. Moc se mi nevybavoval, každopádně tam byla Klaudie, která se mi vysmívala. Otřesné! Kolik mohlo být? Půl jedné? Cože? Tolik? A to mě ani Amálka nevzbudila? Na chodbě jsem na Amálku narazila. "Dobré odpoledne, Amálko. Jak to, že jsi mě nevzbudila ráno?"

"Dobré odpoledne, Johanko. Paní Magdaléna mi řekla, ať vás vzbudím, tak před obědem, když jste dorazili, tak pozdě, prý ať se vyspíte." dořekla.

"Aha, dobře."

"Běžte se naobědvat, čekají na vás." vyřídila a šla si po své práci. Tak dobře. Hlad jsem měla, to je pravda. Když jsem se přivítala s tetičkou a strýčkem a měla jsem už půlku oběda snědeného, přišel do jídelny sluha Rudolf.

"Moc se omlouvám za vyrušení, ale přijel manžel, tady slečny." pronesl starší muž, který byl proti tomu, abych se provdala za Viktora. Jednou mi to řekla Amálka. Rudolf Viktora neměl moc v lásce, ale co nadělá, Viktor byl pán a on pouhý služebný.

"Viktor? Co tady dělá?" optala jsem se vyděšeně.

"Ano, jistě, ať jde dál." povolil strýček. Jen, co Rudolf zmizel, tak se objevil v jídelně Viktor.

"Dobré odpoledne, omlouvám se, že ruším při obědě, ale přijel jsem si pro Johanu." pronesl a významně se na mě podíval.

"Dobré, Viktore." pozdravil strýček a věnoval se dál obědu.

"Zdravím tě synu, dáš si s námi?" optala se tetička.

"Ne, jsi laskava, matko." řekl Viktor a posadil se do křesla mimo jídelní stůl. Ten jejich rozhovor mě děsil a připomněl další hrůzy. Pokračovali jsme v jídle, ale mě už to moc nešlo. Viktor mě pozoroval, a to mi vadilo. Dojedla jsem. Dál to už nešlo.

"Omluvte mě, prosím." omluvila jsem se a zvedla se od stolu. Viktor se zvednul též. Vyhnula jsem se mu a raději šla opačnou stranou, než stál, druhými dveřmi, které vedli do salónku. Šel za mnou. Slyšela jsem jeho kroky. Nedovedla jsem se na něj ani podívat. Běžela jsem přes pokoj pryč. Doběhla jsem do haly a tam jsem už slyšela, jak na mě volá. Vyběhla jsem ven. Dost mě překvapilo, že pršelo jako z konve. Vyběhla jsem do deště a začaly mě bombardovat kapky. Doběhla jsem do venkovního altánu na konci zahrady. Mokrá jako myš. Když jsem se otočila, zahlédla jsem Viktora. Nebylo úniku.

"Johano, co to děláš? Proč utíkáš? Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat včera? Odjedeš si, mě neřekneš ani slovo. Neměl jsem o tobě žádné zprávy, až Edvard mi oznámil, že jsi odjela s matkou a Leopoldem. Proč jsi mi nic neřekla? Zachovala ses nevhodně. A to nemluvím o tom, jak jsi s každým laškovala, chtěla jsi mě naštvat? Něco jsem ti slíbil a snažil jsem se to splnit, ale tos mě zkoušela nebo co? Můžeš mi to nějak vysvětlit?" dokončil monolog. Koukla jsem se na něho. Měl na sobě to samé, co včera.

"Kde jsi spal? A není to na tvé košili rtěnka?" pozeptala jsem se při pohledu na barevnou skvrnku. Nečekala jsem a vyběhla jsem zpátky do deště.

"Cože?" vykřikl a vydal se za mnou. Na dešti mě chytl za paži a otočil. Byli jsme od sebe pár centimetrů. "Cože?" zopakoval.

"Nech mě být, jednou pro vždy! Proč sis mě vůbec bral? Pro peníze těžko! Jsem totiž chudá! Pusť mě a už mi dej pokoj! Seš hnusnej lhář a děvkař! Nic jinýho!" křičela jsem na něj, nakonec se mu vytrhla a běžela jsem od něj. Bohužel při mé smůle jsem na mokré trávě uklouzla, zvrtla si nohu a následně upadla. Viktor přiběhl a pomáhal mi. "Nesahej na mě!" ozvala jsem se a hrabala se na nohy. Noha mě pěkně bolela. Viktor na mě nedbal a chytil mě. Nesl mě v náručí zpátky do zámku. Odnesl mě až do mého pokoje, kde jsem se následně převlékla a Amálka mi ošetřila zvrtlou nohu. Ležela jsem v posteli, když se ozvalo zaklepání. "Dále." vyzvala jsem návštěvníka. Ve dveřích se objevil Viktor. Ale ne! "Odejdi, okamžitě! Nepřeji si, abys tady byl a už vůbec v mém pokoji. Odjeď si domů a nech mě žít." pronesla jsem. Zavřel dveře, zevnitř. Přisedl si ke mně na postel a chvíli na mě hleděl.

"Co to do tebe vjelo?" zeptal se.

"Prosím?"

"Co to mělo znamenat?"

"Viktore, mě už tohle nebaví, vážně. Nevím, co jsi měl nebo máš se mnou v plánu, ale tohle je na mě vážně moc. Myslíš si, že jsem tak hloupá? Ty mi vyčítáš pomalu každé promluvení s jinými muži, zato ty se taháš kde s jakou!" zařvala jsem na něj a zároveň mi jedna přiletěla. "To je to jediné, co umíš v mém případě dělat! Pořád mě jenom bít!" křičela jsem dál a hladila si bolavou tvář.

"To jsi přehnala! Co si to dovoluješ?"

"Já? Snad ty! Máš na košili rtěnku a já vás viděla! Nemůžeš to popřít, ty lháři!"

Chvíli bylo ticho.

"Neviděla jsi nic, nemohla jsi nic vidět!"

"Ale ano, viděla a moc dobře a nebyla jsem sama! Taháš se s tou protivnou zmijí Klaudií! Viděla jsem vás, jak se líbáte na balkóně. A kdyby ne, jak mi vysvětlíš tu rtěnku, co? Nechci vědět ani, co bylo potom."

"Je to úplně jinak než si myslíš."

"Nechci nic slyšet, těch lží už bylo dost, Viktore!" domluvila jsem. Bylo ticho.

"Jednou, už je to dávno jsem ke Klaudii něco cítil. Ona mě milovala, ale opustil jsem jí. Odjel jsem na obchodní cestu na rok a to by nemělo cenu. Ona se s tím nesmířila dodnes, ale Johano, teď mluvím čistou pravdu. Je to minulost a už k ní nic necítím. Miluju jenom tebe. A na tom balkóně se na mě vrhla, za to já nemohu. Prosím, věř mi." domluvil. Odvrátila jsem od něj hlavu. "Johanko, miluju tě! Jenom tebe!" promluvil.

"Odejdi prosím."

"Johano."

"Prosím tě!"

"Dobře, tak si odpočiň." odpověděl, políbil mě na čelo a odešel. Teď jsem měla aspoň o čem přemýšlet.