Mafia

81.

„Dělám Layle copánky, má moc pěkné vlasy."

„Jo, to má," řekl a já mohla slyšet jeho kroky, které mířily k nám. Postavil se přede mě a já se na něj usmála. Opatrně se posadil naproti mě, do tureckého sedu a opřel se o pravou ruku trochu dozadu, aby se mu lépe dýchalo.

„Jak ti je?" zeptal se starostlivě.

 „To bych se měla ptát spíš já tebe ne? Ale jinak je mi líp."

„Já jsme v naprostém pořádku." Usmál se, ale i tak jsem věděla, že ho to stále bolí.

„Tak copak si dají moje dvě nejoblíbenější holky k snídani?" zeptal se a postavil se na nohy.

„Lívance, prosím, prosím." Úplně jsem dokázala představit její radostný pohled.

„Jdu na to." Mrkl na nás políbil mě do vlasů.

S Aaliyah jsem si jěště povídaly a já díky ní přišla na jiné myšlenky. Byla jsem překvapená, když mi řekla, že hraje hokej a také mi prozradila, že má kluka, ale Shawn o tom zatím neví, prej se bojí toho, co by na nějřekl a taky ho nechce pozvat k nim domů. Přece jenom Shawn byl v gangu a nechce, aby někdo ublížil jeho sestře. Na chvilku jsem si přišla jako její nejlepší kamarádka. I když je mezi námi byl určitý věkový rozdíl, bylo vidět, že se snaží mi vnucovat hezké myšlenky a zajímala se o mně. Vyprávěla jsem jí o svém dětství, o škole a  dokonce i o Tesse.

„Hele vy kecky, jídlo je hotové," zakřičel na nás Shawn z kuchyně, zrovna když mi Aaliyah dokončila druhý copánek. Obě jsme se zvedly a já s hrníčkem v ruce následovala mojí novou kamarádku. Dobelhala jsem se ke stolu a usadila se na měkkou židli. 

„Zpomal trochu." Zasmál se Shawn, když si jeho sestra dávala už třetí lívanec. Mojí porci mi položil na dtácek a podal mi nutellu.

„Sluší ti to." Pochválil mi účes a já se na něj děkovně usmála.

„Tady to tak voní." Přišla k nám Karen s úsměvem na rtech. Všichni jsme jí popřáli dobré ráno a pustili se do jídla. Postupně všichni chodili dolů a Shawn musel jít dělat další lívance.

„Kde je mamka?" zeptala jsem se Dereka, který scházel schody.

„Nechce vyjít z pokoje, prej potřebuje ještě nějaký čas." S povzdechem jsem vstala a vydala se za ní. Věděla jsem, že je to těžké, hlavně pro ni. Když jsem stála před dveřmi, zaklapala jsem a po tichém dále jsem vešla dovnitř. Ona stála u okna s rukama kolem těla a ani se na mě neotočila.

„Ahoj, mami," řekla jsem a objala ji zezadu.

„Jak mohl?" zeptala se zoufalostí v hlase.

„Jak se mohl zabít? Věděl, jak moc jsem ho milovala, udělala bych pro něj cokoli." 

„Já vím, ale snažil se nás chránit. Nevíme, co mu Joseph řekl, ale věřím, že by to neudělal, kdyby nebyl v sázce tvůj, nebo můj život," řekla jsem upřímně a stoupla si před ní. Její obličej byl bledý a pod očima měla tmavé kruhy.

„Věděla jsem, že měl předtím nějaké problémy, ale tohle?!" řekla a ignorovala moje slova.

„Vím, jaké to je. Zažila jsem ten strach. Bála jsem se, aby se ti něco nestalo, udělala bych všechno proto, abys byla v bezpečí."

„Lay, ale my to mohli nějak vyřešit, já bych pro tebe taky udělala všechno. Ale nemusel mi lhát. Copak ty nejsi naštvaná?"

„Proč bych měla být?" Zamračila jsem se.

„Protože kvůli Thomasovi tě unesli, moji holčičku." Pohladila mě po tváři a druhou rukou si utřela jednu neposednou slzu.

„Ne, nejsem, není to jeho vina. Nemohl za to, co se stalo."

„A co Tessa?" Na chvíli jsem se zarazila, ale nemohla jsem se před mamkou hroutit nebo vyšilovat. Musím zachovat klid.

„Mami poslouchej mě. Tessa bude navždycky v našich srdcích. Vím, že to bolí, strašně moc, ale musíme to nějak překonat. Chybí mi, hodně moc, ale vím, že to jí zpátky nepřivede. Já- já nevím, co si o tom všem myslet, ale vím, že všechno mělo nějaký důvod. Jsem ráda, že teď můžu trávit čas se svou rodinou."

„Jak to můžeš, tak zvládat?" zeptala se a zahleděla se mi do očí. Já, že to zvládám? Včera jsem se totálně zhroutila.

„Nezvládám," přiznala jsem se, „ale snažím se. Musíme přijmout podporu a pomoc od lidí, kterým na nás záleží."

„Lay, doufám, že víš, že tady nemůžeme zůstat. Nelíbí se mi, že jim přiděláváme starosti, ale nemáme moc peněz na nové bydlení, vůbec nevím, co budu dělat. Přeji ti vztah se Shawnem, vážně jo. Vidím, že jsi šťastná, a to mě těší, ale musím začít pracovat. Derek pracuje na dálku, ale nechci si od něj pořád brát peníze."

„Já to chápu a nemusíš se bát, já si najdu nějakou brigádu." Pohladila jsem jí po rameni.

„Děkuju."

„Neděkuj, ale musíme ještě počkat, dokud nebudeme vědět, že jsme v bezpečí."

„Dobře."

„A teď se půjdeme nasnídat." Usmála jsem se a vzala jí za ruku. Ona jenom přikývla a společně jsme vyšly z pokoje.

Chtěla bych Vám oznámit, že se blížíme ke konci. Myslím, že už nemá cenu tento příběh natahovat (v dobrém slova smyslu). Nechci dělat ukvapený závěr, ale vypadá to, že tohle je předposlení kapitola. Ještě uvidím, jak to bude. Doufám, že Vás nezklamu, nebo tak. Hodně se obávám konce u tohoto příběhu, protože to nechci nějak pokazit. Snad mě chápete :)
K.