The Shield - Brothers Forever

18.

Seth Rollins

,,Ne dost prosím!" bráním se marně před ranami Randyho Ortona.

Ten však nemilosrdně pokračuje v mém mučení. S tvrdým pádem o podlahu ringu vykašlávám krev. Ring sám o sobě je krvavou lázní. Je jako rudá fontána jejíž proudy pomalu plní stadion a hladina tak stoupá pomalu k nám. Stadion je ponořen do tmy a jediné světlo dopadá na střed ringu, kde marně bojuju s osudem. Krvavá hladina se už dostala na úroveň podlahy ringu a slejvala se s proudy, které mířili ke krajům v jednu klidnou, nadále pomalu stoupající hladinu. Snažím se dýchat ale hladina už pomalu pohlcuje mou tvář a dotýká se špičky mého nosu. Nemám sílu ani se obrátit a tak uniknout krvi co polikám. Randy však ale semnou ještě neskončil. Obrátil mě na záda. I přes rozostřený zrak, nelze přehlédnout jeho zákeřný úsměv. Na okamžik ho ztratím. Brzy se ale vrátil. Obešel mě s čím si v ruce. Rozkročmo se postavil nade mnou a sklonil se blíž k mé tváři.

,,Prosím už ne." dostal jsem ze sebe s hrdlem plnící se krví.

Randy se sklonil až k mému uchu, které pomalu olizovala krvavá hladina, která se náhle zastavila a známým hlasem zašeptal: Nejsi nic než Rakovina.

,,Deane?!"

V tom jsem dostal tvrdý úder do břicha, krev v mém hrdle s bolestivým výkřikem vystříkla do vzduchu a na pár vteřin jsem odlepil svá záda z podlahy. Dopadl jsem na bok a krev se rozstříkla všude kolem. Hladina je příliš vysoko a já se začínám topit.
,,Jaké to je?" zařval na mě Dean, když vytáhl mnou hlavu za vlasy z hladiny.
Hned mě ale ponoří znovu. Dochází mi kyslík...

,,Ublížil jsi mi! Zradil mě! Shield není byznys! Shield není tým co se dá koupit! Shield je bratrské pouto. Rodina! Teď to budeš ty kdo přijde o vše."

Opět mi ponořil hlavu pod hladinu, tentokrát nadobro. Dusil jsem se... Lapal krev ve snaze nadechnout se... To byl můj konec...

***
Pohnul jsem ukazováčkem levé ruky, který byl pod nepříjemným tlakem. Tkak ale nadále přetrvával. Pomalu jsem rozlepil oči a zamžoural, světlo ale bylo příliš ostré a tak jsem je znovu zavřel. I tak jsem si ale všiml nedalekého stínu.

,,To ne. Ona je ta noční můra vážně skutečnost." zanaříkal jsem v mysli.

,,Hej. Psst!" zaslechl jsem z toho místa a ještě víc jsem přivřel víčka.
,,Sethe? Jsi vzhůru?" a ucítil jsem dotek na hřbetu své levé ruky.

Opatrně jsem otevřel oči. Chvíli jsem zápasil s ostrostí světla ale pak jsem spatřil Deanovu unavenou tvář.

,,Deane."

,,Ahoj Růženko." řekl s pozvednutým koutkem úst.

Možná vypadal unavený ale jeho oči byli plné energie a radosti. Radosti ze mě. Jen co jsem sřihl pohledem na jeho ruku, která starostivě držela tu mou, pustil ji, vzdálil se a pokusil ten trapný moment zamaskovat klasickou otázkou.

,,Jak ti je?"

,,No už o něco líp. Za to ty vypadáš příšerně. Co tu vůbec děláš?" vrátil jsem mu jeho provokování.

,,No někdo na tebe musel dohlédnout." řekl a sklonil hlavu.

Trochu jsem znejistil, když jsem ho spatřil a uvědomil si, že jeho pohled vypadá jak z oné noční můry.

,,Jak dlouho jsem byl mimo?" a rozhlédl jsem se po pokoji abych aspoň zjistil kolik je hodin a datum.

Dean si přísunul ke mě židli opěradlem tak, že si o ni mohl opřít ruce.
Vypadal vážně unavený ale pořád mi tu hodlal dělat společnost.

,,Je to tak tři možná čtyři dny. Byl jsi v kómatu poměrně dlouho a ani se tomu upřímně nedivím. Já chtěl bych se ti omluvit."

Při slově omluvit jsem svou pozornost okamžitě obrátil k Deanovi. Bylo to pro něj těžké. A pro mě taky, hlava mě duněla jak v nějakém zesilovači na metalovém koncertě.

,,Mrzí mě že jsem nepřišel v čas a nezabránil tomu co následovalo pak. Nebyla to ale moje vina. Já opravdu jsem tě tam nechtěl nechat samotného. Potom co Orton udělal mě a co předvedl při výzvách... Oba víme, že mu šlo jen o tebe... "

Zatímco Dean mluvil, něco mi říkalo, že teď je ten čas to udělat. Lepší příležitost jsem snad ani dostat nemohl. Oba jsme si už přece prošli jistou dobou a pochopili, že abychom uspěli musíme se opět spojit.
Natáhl jsem k němu ruku a dlaň sevřel v pěst.

,,Co to děláš?!" utnul svou řeč a jeho zaražený pohled hleděl na mou pěst.

,,Moc dobře víš Deane. Není to zas až taková doba. Vím že ty i já to vidíme stejně. Vem mě zpátky. Buďme zase bratři."

Dean bořil pohled do podlahy. Postavil se a židli vrátil na místo. To vše bez jediného slova či pohledu, který by mi cokoliv řekl. Energie se změnila a jeho tvář zahalil temný stín. Stále jsem ale věřil, že přiloží svou pěst k té mé.

,,Nemyslím si! Nemyslím si, že to oba vidíme stejně! Vzít tě zpátky!? Myslíš si, že stojím o tvou pomoc? Kdysi ano. Teď ale vím, že nejsi nic jiného než lhář. Jak tě tohle mohlo sakra vůbec napadnout?! A bratři?! Pokud si dobře vzpomínám nikdy jsme pro tebe nebyli přátelé, nikdy jsme pro tebe nebyli bratři! Jak se vůbec opovažuješ něco takového vyslovit?!"

,,Deane..."

,,Ne! Je konec Rollinsi!" otevřel dveře a odešel.

,,Deane prosím." a podlehl jsem zas únavě a bolesti hlavy.

***
Za celou tu dobu co jsem byl v nemocnici se už za mnou nikdo nezastavil. Pro Autoritu jako bych snad přestal existovat. Dokonce ani Stephanie nejevila zájem. Aspoň mi ale bylo lépe a věděl jsem jak na tom doopravdy jsem. Jsem sám a spoléhat se mohu jen sám na sebe. Stejně tak se i rozhodovat. V soubojích možná nevýhoda...
Byl pomalu čas na oběd. Posadil jsem se a zapnul si při čekání na sestru televizi.

DEAN AMBROSE VYZÝVÁ AUTORITU K SOUBOJI O TITUL

,,Cože!?"

Neztrácel jsem čas a i když se mi opravdu nechtělo, vytočil jsem číslo jediného člověka, kterému se dalo věřit.

,,Romane. Tady Seth..."

Po menší debatě ohledně toho jak se mi vede a jiných formalit, jsme se konečně dostali ke kořenům toho co mě zajímalo. Autorita si přívlastnila můj titul na základě toho, že jsem stále brán jako její člen.

,,Myslel jsem, že když jde o titul, že bude zápasit s tebou a ne z Kanem a Ortonem. A ke všemu sám." řekl Roman a bylo slyšet jak nervózně chodí sem a tam.

,,Není sám."

Než stačil cokoliv říct, položil jsem mobil. V ten samý moment dorazila sestra s obědem.

,,Jak dlouho tu budu muset ještě být?"

,,No jste už poměrně v dobrém stavu ale ještě tak do konce týdne by jste měl odpočívat a nezatěžovat se." řekla s povědomě známým pohledem.

,,Dobře. No... Co takhle, že bych, když už je tu ten oběd na něj zůstal a vy byste mi mezitím sehnala papíry na reverz. Slibuju že do konce týdne nevylezu z domu." a šibalsky jsem na ní mrkl.

***
Dojel jsem ke stadionu. Na okamžik jsem zaváhal ale když už jsem tu byl...
Vylezl jsem z vozu, rozhlédl se po okolí, vyhodnotil situaci a pajdavou chůzí vyrazil do šatny.

,,Ty berle mi asi jen tak z prdele vážně nedali." říkal jsem si při každém bolestivém kroku.
,,Jak s tímhle hodláš zápasit?"