Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

4. Překvapení

44. kapitola

KATNISS

O 3. roky později

Uběhly tři roky od narození Katniss. Pouhé tři roky.
Katniss nebyla normální. Ne jenom kvůli svým zatím neprojeveným schopnostem, ale i růstem. Stárnutím. Jsou jí pouhé tři roky, ale fyzicky i psychicky je na patnáct. Nevíme, proč to tak je. Možná práce kvůli schopnostem.
S Jacem jsme se rozhodli, že jí dáme normální dětství. Žádné tréninky, žádné boje.
Katniss ví, co umím. Ale neví, jak doopravdy silná jsem. Nikdy jsem jí neukázala všechnu sílu. Nechtěla jsem ji děsit. Děsit v tom smyslu, co to má za matku a čím možná bude.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pohled Katniss

Noční vzduch byl chladný.
Svou džínovou bundu jsem si přitáhla blíže k tělu. Mířila jsem domů. Večer jsem se tajně vykradla ze základny oknem mého pokoje. Možná jsem to udělala i naschvál, abych naštvala mámu.
Poslední dva roky mě strašně hlídá. A nevím proč. Pořád se mě ptá kam chodím, s kým chodím a nařizuje mi i v kolik se mám vrátit domů. Vždyť mi je patnáct, proboha! Teda...jako dobře... jsou mi tři, ale je mi patnáct. Jo, ostatní lidi to moc nepobírají. Někteří mi dokonce říkají i nestvůro, nebo že jsem nějaké neštěstí pro mé rodiče. Hlavně pro mámu. Že prý, když ji Bůh dal magii, tak ji také něco musel vzít.
Vracela jsem se od kamarádky. Ulice byli klidné, kromě pár projíždějících aut.
Najednou mě někdo chytil za paži a silně mnou trhl. Zády jsem tvrdě narazila do zdi. Velká ruka mě držela pod krkem a tlačila ke zdi. Lapala jsem po dechu. Ke zdi mě tlačil nějaký muž s kapucí na hlavě.
Cítila jsem, jak mi rukou sklouzl pod mikinu i triko. Zabloudil pod kraj mých džínů a já začala panikařit. Rozepl mi knoflík a rozepl zip.

„Hej! Ne! Nech mě! " začala jsem do něj kopat nohama.
„Ale no tak. Nech se. Bude to pro oba lepší. "
„Ne! " zakřičela jsem.

Nejednou se ten muž ode mě silně odtrhl a odletěl až na druhou stranu uličky.
Dopadla jsem na zem a konečně se pořádně nadechla.
Očima jsem hledala toho, co mě zachránil. Ale nikdo tu nebyl. V uličce jsem byla jen já a on.

„Cos to udělala, ty krávo! " zařval.
„Já?! " nechápala jsem.

Panebože! Že by......
Rozběhl se proti mě a mě nenapadlo nic lepšího, než dát před sebe ruce, abych se nějak chránila. A jen půl metru ode mě se vymrštil do vzduchu a udělal několik přemetů. Tvrdě dopadl na zem.
Je to vůbec pravda?!
Převaloval se na zemi. Rychle jsem utekla. Běžela jsem ulicemi.
Za necelých 15 minut jsem byla u základny.
Svůj palec jsem přiložila k černé destičce na zdi základny vedle hlavních dveří. Ozvalo se tiché pípnutí s zvuk, který oznamoval, že se zámek odemkl. Otevřela jsem dveře a vklouzla dovnitř.
Sundala jsem si boty, abych byla ještě potišejc.
Vběhla jsem do svého pokoje. Převlékla jsem se do pyžama a plácla sebou do postele.

------------------------------------------------

Šla jsem se nasnídat. Jenže když jsem vešla do kuchyně, zjistila jsem, že je tam snad celý tým.
Všichni pohledy stočily na mě. A byli nepříčetné. Když jsem se podívala na mámu, přejel mi mráz po zádech.

„Co je? " podivila jsem se.
„Co je? Co je?! " začala ječet máma.

Taťka ji chytil za zápěstí jako kdyby se bál, že se na mě vrhne.

„Můžeš mi mladá dámo říct, kde jsi byla v noci?! "

Do háje!

„Já? Já jsem přece byla tady. "
„No to teda nebyla! A přestaň mi lhát! "

Couvla jsem. Nikdy jsem ji takhle neviděla.
Až pak mi došlo, že kolem nás se něco děje. Skleničky na stole začaly poskakovat a nábytek sebou cloumal. I zem se trochu třásla.

„Clare! " křikl táta.

Mamka se mu podívala do očí. Poté se rozhlédla kolem sebe. Vztek ji z obličeje zmizel jakmile si uvědomila, co se děje. Dokonce jsem viděla i... strach?

„Klid. Musíš se uklidnit. " pokračoval taťka.

Mamka přikývla.
Co se to stalo? Její síla se projevuje i ve vzteku?

„Takže... kde ji byla včera v noci? " zeptala se už o něco klidněji.
„Já... byla jsem tady. "
„Prosimtě nelži. Dobře vím, že to není pravda. Mám důkaz. Tak toho nech. "
„Jaký důkaz? " podivila jsem se.

Mamka vzala ze stolu notebook a natočila ho obrazovkou ke mě.
Na videu jsem byla já v noci, když jsem šla do základny.
Notebook vrátila zpátky na stůl.

„Tak? "
„Byla jsem u Loly. " přiznala jsem se.
„Jak si to jako představuješ?! Že jako budeš v noci utíkat ke kamarádkám?! "
„Tak promiň! Ale můžeš za to vlastně ty! " obvinila jsem ji.
„Cože?! Já?! "
„Jo! Poslední dva roky jsem tady jako ve vězení! Nechodím ven! Jediný kam mužů je škola! Tak se mi nediv! "
„Tak promiň! Promiň, že se tě snažím chránit! "
„Před čím?! Před čím, mami?! "

Otevřela ústa, ale už nic neřekla.

„Proč mi to tajíš?! Ne, mám lepší otázku, co mi tajíš?! " opravila jsem se.

Hodlala mlčet. A to mě vytočilo.

„Mluv! "

V tu chvíli se skleničky kolem roztříštily na tisíc kousíčků. Mamka s ostatními se vymrštili do vzduchu a dopadli o minimálně 3 metry dál. Některé židle se převrátily.
Jakmile jsem si toho všimla, spanikařila jsem.
Lidi kolem se začali pomalu zvedat.
A mamka.... vypadala pořádně vyděšeně, ale v jejím výrazu bylo i něco jiného. Jakoby na to čekala. Jakoby čekala, až se to konečně stane.

„To ne. Ne. " špitla.

Její a můj pohled se střetli.

„Clare...Jaci...musíte jí to říct. " řekla Natasha.

Nechápavě jsem tikala pohledem po všech v místnosti.

„Katniss, mi.... neřekli jsme ti všechno. " začala máma.