Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

10. Sebeovládání

Ozval se první výstřel. Rukou jsem opsala neviditelnou kružnici před námi. Kulky se odrazili a mířili zpátky. Jeden muž se jim vyhnul, ale ten za ním už ne.

„Co kdybys mi pomohl?! " křikla jsem na Petera.
„Jo jasně. "

Vystřelil pavučiny na jeho ruce a každou připevnil ke stěnám. Teď nemohl nikam utéct.

„Děkuju." poděkovala jsem Peterovi.

Šla jsem přímo k muži.

„A teď mi řekni, proč nás chceš zabít. "
„Ale já tě nechci zabít. To nebyli kulky, ale uspávací šipky. "
„Tak když nás nechceš zabít, tak co chceš. Peníze? "

Muž se rozesmál.

„Ty mám. Nechci tě pro sebe ty blbko! " zařval.

Začala jsem dostávat vztek. Smál se.

„Stejně tě zabije! Zabije tebe! Zabije tvý kamarády! Zabije i tvýho bratra. A ty s tím nic nemůžeš udělat. "

Někde ve mě něco vybuchlo. Mezi dlaněmi se mi začali objevovat jiskry. Nikdy jsem necítila takovou energii. Jakoby mě dobíjela. Teď jsem existovala jen já. Kolem nás se zvednul vítr. Byl to nádherný pocit. Očima jsem viděla jen jeho. Cítila jsem jen zlost.
Ten parchant se mi smál přímo do obličeje.
Z jisker se vytvořila modrá koule energie.

„Jediný kdo tu umře, jsi ty. " řekla jsem.

Vyslala jsem kouly a narazila přímo do hrudi muži. Ten vykřikl. S jeho tělem se začalo dít něco divného. Od nohou se po něm plazily modré plameny. Jako normální oheň, jen.. modrý. Stoupal po jeho těle výš a výš.
Má zlost začala ustupovat.
Muž už hořel celý. Po chvilce se ale hořící tělo rozlítlo na tisíc kousíčků. Zbyl z něho jenom prach.
Zděsila jsem se. Tohle jsem nechtěla udělat. Nechtěla jsem ho zabít. Ta moc. Něco se se mnou děje. Až teď jsem si všimla pálení na mém právem zápěstí. To znamení nebylo černé, ale zářilo zlatou barvou. Po chvilce to však opět pominulo a stalo se opět černým.

„Clare, musíme jít. "
„Jo jasně. "

Rozběhli jsme se pryč z uličky a stoply si taxík.

------------------------------

Dívala jsem se z okénka. Letěli jsme v mracích. Stále jsem před sebou viděla obraz té události. Stále jsem přemýšlela, co se se mnou stalo. Ta energie. Mé zápěstí začalo pálit. Tiše jsem sykla.

„Jsi v pohodě? " zeptal se Peter.
„Jo jsem jen se ještě vzpamatovávám. "
„Co se tam stalo? "
„To právě nevím. " přiznala jsem se.
„Možná by něco mohl vědět Strange. "
„Možná jo. " špitla jsem.

-----------------------------------

Ani teď jsem nevěděla, kam letíme. Poznala jsem to až podle Eiffelovo věži.

V Paříži jsme vydrželi dýl. Už jsme tu víc jak dva týdny. Nikdo z New Yorku nás ještě nekontaktoval. Takže vůbec nevím, co se tam děje.

„Dobré ráno. " zašeptal mi Peter do ucha.

Leželi jsme v posteli bok po boku.

„Dobré ráno. "

Překulila jsem se čelem k němu.

„Co by sis dnes přál k snídani? " zeptala jsem se.
„Asi bagetu, kafe a tvůj úsměv. "

Usmála jsem se, dala mu pusu na tvář a šla do kuchyně. Nakrájela jsem bagetu, namazala ji máslem a dala vařit vodu na kafe. Vše jsem donesla na stůl.
Peter za chvíli přišel. Snídaně byla tichá. Až do chvíli, kdy jsme slyšeli zaklepání. Oba jsme trhli hlavou ke dveřím.
Kdo by to mohl být? Nikdo neví kde jsme. Co když nás našli?
Peter měl asi stejné myšlenky, protože se díval docela vyděšeně.

„Počkej tady. " poručil mi a běžel do ložnice.

Vrátil se s železným náramkem kolem zápěstí, který mu sloužil pro střílení pavučin.
Následovala jsem ho ke dveřím. Klepání se ozvalo znovu. Už chtěl otevřít, ale já ho zarazila. Posunula jsem ho za sebe. Mezi prsty mi začali létat jiskry. Pomalu jsem stlačila kliku a trochu pootevřela. Jakmile jsem zjistila, kdo za dveřmi stál, ulevilo se mi. Mávla jsem na Petera, že je to v pořádku a otevřela dveře.

„Dobrý den. Jste slečna... Johansová? " zeptala se pošťačka.
„Ne... teda ano. Ano jsem. " opravila jsem se.

Museli jsme dostat falešná příjmení.

„Tady máte dopis. Nashledanou. "

Podala mi obálku a hned odešla. Zavřela jsem dveře a zamkla. Došla jsem do kuchyně za Peterem. Sedla jsem si a otevřela obálku. V ní se nacházeli dvě letenky a jeden ozdobený papír. Hned jak jsem si ho přečetla, tak se mi na obličeji objevil široký úsměv.

„Co je? " podivil se Peter.

Ukázala jsem mu papírek.

„Tak to je skvělý. " usmál se.
„Peper Starková. To nebude znít špatně. "

Podívala jsem se na letenky.

„Petere,..... jedeme domů. "

Do očí se mi nahrnuly slzy. Při té myšlence, že pojedu domů....

______________________________________

Ahoj. Omlouvám se, že mi to tak trvá, ale nemám moc času. Jinak děkuji za hlasy.
★Shipssi★