Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

36. Výhra × prohra

Jace otevřel oči dokořán a vydal divný zvuk.

„Ne!!! " křičela jsem.

Ostatní muži, které jsem přivedla do šoku se začali probouzet a vstávat.
Klekla jsem si k Jaceovi na zem.

„Jaci? Jaci? Prosím neopouštěj mě. Jaci! Prosím! " brečela jsem nad ním.

Podíval se mi do očí. Dlaní se dotkl mé tváře.

„Miluju tě. " pošeptal.
„Já tebe víc. " zvlykla jsem.

A pak jeho zlatavé oči potemněly a ruku s mé tváře se sesunula dolů jako padající kvítek, který už odrostl.
Začala jsem hlasitě brečet a pak jsem ucítila studené dotyky na mém krku a zapínání. Nasadili mi obojek. Zřejmě pro větší jistotu.

„Vy svině! "

Docela mě překvapilo, že jsem to nevykřikla já, ale Steve. Rozběhl se proti mužům a začal s nimi bojovat. Bucky ho v tom nenechal. V tom rozruchu začal Conner ustupovat. Jenže já ho nenechám. Za tohle musí zaplatit.
Spatřila jsem odlesk od nože, který jeden z mužů držel. To přesně potřebuju.
Vrhla jsem se na něj. Jestli jsem vážně bojovala se zavázanýma rukama? Ano. Mám nohy ne. A muži mají jedno slabé místo. Nakráčela jsem si to k němu a kopla ho co největší silou přímo mezi nohy. Spadl na zem. Klekla jsem si vedle něho.

„Jestli nehceš ještě jednu, tak mi rozřízni tu pásku. " poručila jsem mu.

Byla jsem si na 99% jistá, že mě nezabije, protože mě potřebují živou.
Otočila jsem se k němu zády a čekala. Dočkala. Uvolnili se mi ruce.

„Hodnej." pochválila jsem ho.

Vstala jsem s hledala Connera. Chtěl utéct. Rozběhla jsem se za ním, jenže předemnou bylo ještě mnoho mužů. Prokřupala jsem si krk.

------------------------------------

Bylo to lehčí, než jsem si myslela. Za mnou se válelo v řadě několik mužů.
A nyní byl předemnou už jen jeden. Ten, kterého chci zabít už dlouho.

„Vážně si myslíš, že mě dokážeš zabít? Vždyť máš omezovač schopností. " nahodil úsměv.

Beze slov jsem na něho skočila. Holý mi podkopl nohy. Trochu jsem sebou zapotácela, ale rovnováhu jsem udržela. Udeřila jsem ho pěstí do brady. Otočila jsem se na jedné noze a druhou ho kopla přímo do obličeje. Spadl na zem. Šla jsem k němu a on mě strhl na zem. Převalil mě na záda a klekl si na mě. Vzal svoji hůl a přitlačil mi ji ke krku. Začala jsme se dusit.

„Je taková škoda, že nespolupracuješ. Mohla jsi zachránit své blízké. Jenže ty ne. Ty prostě musíš bojovat za spravedlivost. "

Lapala jsem po dechu, ale on tlačil stále víc a víc. On mě vážně nechá umřít?
Rukou jsem zašmátrala po konci jeho hole. Našla jsem to, co jsem potřebovala. Pevně jsem ji sevřela v ruce. Kopla jsem ho nohou do zadku co největší silou a rukama ho ještě na břichu podepřela a hodila za sebe. Přepadl, a teď se válel nad mou hlavou na zemi. Jakmile jsem popadla dech, vymrštila jsem se na kolena a odlezla k němu. Zrovna si kleknul. Klečeli jsme naproti sobě.

„Jsi bezbranná. Nemáš nic. Tvoje rodina za chvíli bude mrtvá. Ten, koho jsi milovala je mrtvý. Nic nemáš. " zasmál se a odplivl krev z úst.

Chytla jsem ho levou rukou za krkem.

„Omyl." řekla jsem.

Rychlím pohybem jsem mu zarazila dýku mezi žebra. Tou dýkou, kterou schovával ve své holy a kterou také zabil Jace.

„Zase tak bezbranná nejsem. Tohle máš za mou rodinu. "

Zaryla jsem mu dýku ještě víc do těla.
Zalapal po dechu a spotácel se na zem. Dosedla jsem a zhluboka dýchala.
Hluk kolem ustal. Muži se stáhli a začali postupně utíkat. Zůstal tu jen Steve, Bucky a bezvládné tělo Connera.
Zabila jsem ho. Je konec.