Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

28. ...,kterou nikdo nemůže ovládnout

Na mobil mi přišly souřadnice. Našla jsem si spoj a šla na autobus. Myslela jsem, že mě to bude táhnout někam za město. Ale spíše mě to vedlo čím dál tím víc do centra. Nakonec jsem vystoupila asi pět bloků od centra. Procházela jsem klidmýma uličkama. Má tečka se blížila k červené, která označovala místo, kam jsem měla jít. Odbočila jsem do menší a slepé uličky. Pak jsem si však všimla velkých černých železných, zato ale pořádně zabezpečených dveří. Strčila jsem si telefon do kapsy. Zhluboka jsem se nadechla. Zabouchla jsem na dveře. Udělali pořádný hluk. Všimla jsem si pohybu nademnou. Kamera. Sledovala mě.

„Ruce za hlavu. " ozval se neznámý hlas.
„To jako vážně? " postěžovala jsem si pro sebe.

Dala jsem ruce za hlavu a ironicky se usmála do kamery.

„Do doby, než vám řekněme, nechte ruce za hlavou. "

Přikývla jsem. Ozvalo se zaskřípání. Vrata se otevírala. Čekala jsem, že na mě někdo vyběhne, ale nikdo tam nebyl. Nejistě jsem vstoupila. Viděla jsem docela špatně, jelikož nikde nebyli světla. Všude se nacházely jen dřevěné krabice a další různé krámy. Procházela jsem mezi nimi a snažila se něco najít. Cokoliv. Světlo. Přede mnou bylo světlo. Nebo spíše dveře, za nimiž se svítilo. Rázně jsem šla k nim jenže pak jsem slyšela rychlé kroky a strašné štípání na krku. Ponořila jsem se do tmy.

---------------------------------------

Do očí mi svítilo jasné světlo. Ležela jsem já něčem studeném a tvrdém. Pootočila jsem hlavu do leva. Mříže? Opřela jsem se o lokty. Celé tělo mě bolelo. A to jsem ani nic neudělala. Rozhlédla jsem se pořádně. Vypadalo to jako cela. Dost chladná cela. Nebylo tu absolutně nic.

„Clare? "

Otočila jsem se za hlasem. Mé srdce poposkočilo.

„Steve! "

Doplazila jsem se ke mřížím po mé právě straně. Steve udělal to samé.
Chytil mě za ruce.

„Bože jsi v pořádku. Žiješ. " řekl.
„Už jsem začínala mít strach, že jsi mrtvý. "

Vidět ho, byl pro mě dar. Byl u mě. Je naživu. Neztratila jsem ho.

„Dojemné. Rád tě vidím. "

Podívala jsem se naproti mé cely. Byla tam další. O zeď byla opřená postava.

„Bucky? Ty jsi tady? Díkybohu. " ulevilo se mi.
„Díkybohu? To jako vážně? " zasmál se.
„Mysleli jsme, že jsi mrtvý. " oznámila jsem mu.
„Nevím, co by bylo lepší. " zvážil.
„Clare. To, že tady jsi není zrovna nejlepší. Vlastně je to pěkně v hajzlu. " řekl vážným hlasem Steve.
„Jak to myslíš? "
„Jelikož jsi tady, tak vyhrál. Dostal to, co potřeboval. " řekl Steve.
„Můžeš mi to vysvětlit česky prosím. "
„López má šílený plán. A my jsme jeho nástroje smrti. Chce vytvořit tu nejmocnější armádu, kterou bude mít naprosto pod svou mocí. Chce, aby se mu celý svět klanil. " vysvětloval.
„Ale co s tím máme společného my dva? Tři. " vzpomněla jsem si na Buckyho.
„Snadné. Chce vytvořit stejné vojáky, jako je Bucky. A pak...... "
„A pak....? " zajímalo mě.
„Pak z nás vysaje krev a dostane z ní to, co z nás udělalo tohle. Poté to vstřebá do své armády a bude nepřemožitelný. Umíš si představit, že bude jeden člověk, který bude mi Buckyho, mojí a..... a tvoji moc. A teď si udělej krát tisíc. Krát milion. "
„Zabijou všechno, co jim přijde do cesty. " uvědomila jsem si.

Ta myšlenka mě vyděsila.

„Musíme odsud pryč. " řekla jsem.

Postavila jsem se. Napřáhla jsem ruce před sebe. Mezi prsty mi přeskočila první jiskra.

„Clare! Nedělej to! " křičeli Steve s Buckym.

Bylo už však moc pozdě. Dostala jsem pořádnou ránu do krku. Dalo mi to šok. Podlomila se mi kolena a já tvrdě narazila na zem. Zalapala jsem po dechu. Sáhla jsem si na krk. Místo kůže jsem však nahmatala studené železo. Bylo to něco jako obojek.
Posadila jsem se.

„Jsi v pořádku? " zeptal se mě Steve.
„Co to je? " zeptala jsem se.
„Nevím, mě to nedali. Ale byl tu jeden muž, který to měl také. Říkal, že to má bránit jeho síle číst myšlenky. Vždy když se o to pokusil, dostal ránu. "

Kdyby mě někdo slyšel, jak v duchu nadávám, nevím co by si o mě pomyslel.

„Aaa. Někdo už tady okusil naší ochranu. "

K našim celám se blížil muž v obleku a s úsměvem.

„Konečně jsi tady. Už jsem myslel že nedorazíš. " zasmál se.

Přesunula jsem se zpět ke Stevovi. Chytil mě za ruce.

„Jak nádherné vás vidět spolu. Jeden má moc navenek. A druhá má sílu v sobě........sílu, kterou nikdo jiný není schopný ovládnout. Taková moc. "