Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

14. Rudá svatba

„Clare! Schovej se! " křikl na mě Steve.
„To čekej! " odpověděla jsem.
„Happy! Odveď Pepper domů. " nakázal Tony.

Hosté zběsile utíkali až na Clinta, Nat, Roudyho, Tonyho, Wandu, Steva a mě. Postavili jsme se do řady.
Před očima mi vytanul ten sen.

„Clare, bude to dobrý. " uklidňoval mě Steve.
„Je to jako v tom snu. " špitla jsem vyděšeně.
„Já vím, ale neboj se. Bude to dobrý. "

Tonyho a Roudyho právě obalily železné obleky. Clint od někud vzal luk ani nevím, kde ho vzal.
Asi dvacet útočníků s meči se řítilo přímo na nás.
Rozběhli jsme se proti nim. Wanda, Tony a Roudy vzlétli do vzduchu.
Bitva začala. Zatím co jsem čekala na prvního útočníka, zaujala mě žár na mém zápěstí. Ten symbol zlatě zářil, ale opět pohasl. Najednou mě ovanul závan síly. Cítila jsem se skvěle, tak nabitě. Jenže pak jsem si vzpomněla na toho muže v Paříži. Jak vzplanul jako obyčejný papír a proměnil se v prach. Po té vzpomínce mě ten žár přešel. Energie, kterou jsme cítila zmizela. Což bylo dobře.
Steve už byl dávno před námi a teď odrážel bojovníky, kteří na něho útočili. Já jsem ani nepoužívala pěsti. Prostě jsem šla a útočníci ode mě odlétali. Mě stačilo jen pohnout prstem.
Nevím jak dlouho jsme se už prali, ale po zemi už se válelo třičtvrtě bojovníků. Najednou se ale něco zlomilo. Všichni od nás začali padat na zem. Nechápala jsem, co se stalo. Hledala jsem Steva, ale v tom jsem ucítila dvě silné píchnutí do zad. Snažila jsem se podívat, co jsem tam měla. Začala jsem být strašně unavená. Zavírali se mi oči a podlamovaly kolena. Padla jsem k zemi jako ostatní. Viděla jsem Petera, jak jako poslední padá. Ležel proti mě asi 10 metrů ode mě. Naposledy jsem viděla, jak ho ti bojovníci zvedají a vedou pryč. Pak už jsem viděla jen tmu.

------------------------------------------

„Clare. Clare. Clare vzbuď se. "

Pomalu jsem otevřela oči. Do očí mě udřelo jasné slunce nad mou hlavou. Začala jsem si zvykat na svit a rozhlížela se po okolí. Nademnou bylo modré nebe, ale kolem byl hluk.

„Clare. Jsi v pořádku? " skláněla se ke mě Wanda.

Vrátila jsem se do reality a začala vnímat. Párkrát jsem zamrkala.

„Jo. Jo, asi jsem. " špitla jsem.

Snažila jsem se zvednout, ale kolena se mi opět podlomila.

„Hou, hou. Počkej chvíli. Dostala jsi dvojitou dávku. " chytil mě Clint.
„Dvojitou dávku čeho? "
„Uspávací šipky. " ukázal na šipku v ruce.
„Nevíme proč, ale ty jsi dostala dvě. Zřejmě kvůli tvé síle nechtěli nic riskovat. " řekla Nat.

Dala jsem si obličej do dlaní a vrtěla hlavou. Pak mi ale došlo něco strašného.

„Clinte? Kde je Steve? " zeptala jsem se.

Clint naprosto strnul. Nevypadal, že by mi to chtěl říct.

„Clinte? Kde... je... Steve?! " zvýšila jsem hlas.
„My... my nevíme. Ti útočníci ho unesli a my nevíme kam. " svěřila se mi Nat.

Do očí se mi nahrnuly slzy.

„Steve zmizel?! Jak jako zmizel?! " začala jsem křičet.

Už jsem se skoro postavila, ale strašně se mi zamotala hlava.

„Ne, ne, ne. Počkej. Kam to jdeš? " zeptal se starostlivě Clint.
„Já.... musím... najít.... Steva."

Zakopla jsem o své šaty a spadla na zem.
Cítila jsem, jak mě Clint zvedl a nesl pryč. Obraz jsem měla rozmazaný, ale poznala jsem poražené židle zmáčené krví. Takhle to dopadnout nemělo.
Je to jako v tom snu.

================================

Ahoj lidi! Tak po sto letech nová kapitola. Doufám, že se vám líbí. A klidně mi můžete psát, jaké by jste chtěli pokračování.
                                                  ★Shipssi★