Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

3. První výstřel

Na chodbě bylo docela rušno. Asi jako vždy. S Peterem jsme se prodírali davem až jsem se konečně dostala k mé skříňce. Vzala jsem si učení a zamířili ke skříňce Petera.

„Clare! Ahoj. " pozdravila mě Em.
„Ahoj."
„Musím ti něco říct. Neuvěříš, s kým jsem včera byla. Byla jsem s Jackem. " řekla radostně.

Jack se jí líbil už delší dobu, ale on o ní nejevil zájem

„Tak to je super. " podpořila jsem ji.
„No že jo. A dnes s ním možná taky budu. " zatleskala.
„Nechtěla si zajít do Bloom? "
„Ajo. Promiň. "
„To nic. Jen běž. Ty jsi mě minule taky pustila. "
„Panebože děkuju. Co teď máte za hodinu? "
„Dějepis." zamyslela jsem se.
„Aha. No já mám češtinu. Tak ahoj. "
„Ahoj! " křikla jsem za ní.

Peter se jen usmíval.

„Holčičí věci asi nikdy nepochopím. " řekl.
„Ne. Nepochopíš. " začala jsem se smát.
„Dneska tě vyzvedává Steve? "
„No asi jo. Zatím mi nic nepsal. Pojď už nestíháme. " vzala jsem ho za ruku a táhla ho do třídy.

V téhle třídě byli lavice po jednom. Mé místo bylo v předposlední řadě na pravo. Hned vedle mě byla velká okna s výhledem na školní zahradu a hlavní silnici. Peter seděl v řadě předemnou uprostřed.
Učitel zahájil hodinu a já jako vždy neposlouchala. Čárala jsem si na papír různé obrázky. Peter si samozřejmě nemohl nechat ujít ani jedno slovo učitele. Poslušně si dělal poznámky, která jsem pak většinou od něho opisovala. Při tom pohledu jsem se musela tiše zasmát. Naštěstí si toho učitel nevšiml. Dál jsem si kreslila. Z toho mě však vyvedla velká rána, která se ozývala nejspíš z chodby. Učitel na chvíli utichl a čekal, jestli se něco bude dít.

„Asi stěhují skříně z druhého poschodí už dnes. " prohlásil nakonec a pokračoval ve výkladu.

Vrátila jsem se opět k tužce a papíru. V tom mi ale slabě zavrněl telefon. Čekala jsem, jestli to učitel slyšel, protože na zapnuté mobily v hodině je alergický. Naštěstí nic neslyšel. Ale kdo by mi mohl teď psát. Zapla jsem obrazovku. Em? Proč mi proboha píše o hodině Em? Rozklikla jsem si zprávu.

Okamžitě se schovejte pod lavice nebo prostě někam. Hned!

Tak nevím jak mám tuhle zprávu brát. Zadívala jsem se z okna. Před školou stála dvě černá velká auta. Znovu jsem se zadívala na zprávu. Znovu jsem se podívala na auta. Dvě černá auta, zděšená zpráva od mé BFF a..... Panebože! To na chodbě, ta rána, to nebyla skříň,.....ale výstřel!!!

Rychle jsem začala psát SMS Peterovi ve které popisuju svou teorii. Za chvíli se podíval na svůj mobil, z okna na auta a pak na mě. Nahodila jsem vážný výraz. Začal se přehrabovat v tašce. Pak z ní vytáhl maličký disk. Vyhrnul si rukáv nad zápěstí a tím odhalil svůj přístroj na pavučiny. Vložil do něj disk a zase si rukáv stáhl. V tom se ale rozrazily dveře a v nich stáli svalnatí muži v dlouhých černých hábitech s pistolema. Všichni začali křičet a lezli pod lavice. Což jsem udělala i já. Vešli do třídy a začali brát všechny holky ze třídy. Kluky nechali pod lavicemi. Ale proč chtějí jen holky? Jeden z nich se blížil k mé lavici. Ale obešel mě. Copak mě neviděl. Něco mě chytilo za paži a vytáhlo mě zpod lavice. Zařvala jsem, ale moc platné mi to nebylo. Byl to škaredý muž. Zaryl mi nechty do kůže a nutil mě jít před ním. Snažila jsem se najít Petera, ale nikde nebyl. Snad je v pohodě. Všechny holky táhli za sebou v řadě. Nakonec nás zavedli do tělocvičny kde už čekali další muži s nějakým zařízením. Vypadalo to jako tyč, z které vedou další tři a mezi nimi je obrazovka. Bylo to dlouhé asi jako délka od lokte po rameno. Donutili nás si kleknout vedle sebe do řady. Jakmile mě můj „vězeň " donutil si kleknout dal mi pouta jako měli ostatní dívky. Dorazila už poslední dívka. Jeden z mužů předstoupil.

„Určitě se teď ptáte, proč tu klečíte a kolem vás jsou muži v černém a s pistolemi. Odpověď je jednoduchá. Někoho hledáme. A ten někdo je mezi vámi. A jestli chcete tohle všechno přeskočit, tak se jedna z vás bude muset přiznat, že má takzvanou „moc", mi ji vezmeme a odjedeme. A jestli se nám nepřizná, tak to stejně zjistíme, protože tahle věcička nám to řekne. " ukázal na tu tyč.

Nikdo nic neříkal. Nejvíc mě ale rozrušovalo to, že o té holce o které mluvil... co když to jsem já. Ale to by mě poznal ne? Copak se nedívá na zprávy. Byla jsem tam docela často. Dobře. Budu mlčet a když to budu opravdu já.... tak to nedopadne dobře. Ale pro ně. Mě si nikdo neodvede.
V řadě jsem byla pátá odzadu. Takže předemnou byla docela velká fronta.
Každé dívce ten přístroj namířili na hlavu a ten přístroj pak vydával pomalé pípání a nakonec řekl „normální". Po té, co ji otestovali ji sundali pouta a jeden z mužů ji vzal a odvedl pryč. Takhle to dělali se všemi. Přišlo mi, jakoby to strašně ubíhalo. Už zbývaly jen tři. Panebože... on myslel snad vážně mě. Nevím proč ale nahrnula jsem si vlasy do obličeje, aby nebyl vidět. Začala jsem si mocí pohrávat s pouty. Nebude těžké je rozbít. Po tom co zjistí, že jsem to já tak všichni kromě pěti dívek už budou pryč. Takže jestli dojde k palbě musím jich ochránit jenom pět. To půjde. Už zbývala jen jedna. U všech přístroj vydával pomalé pípání a nakonec slovo normální.

„Nic. Odveďte ji. " prohlásil muž.

Předstoupil přede mě. Chvíli se nic nedělo. Nakonec napřáhl ruku s přístrojem a namířil mi na hlavu. Ozvalo se pomalé pípání. A to trvalo. Tak, že bych to nebyla já. Poté se pípání ale ozývalo rychleji. Začalo to pípat rychle a mě bušilo srdce jako o závod. Všichni muži kolem přistoupili blíž ke mě.

„Johne... " prohlásil muž.

Jiný šel k němu a sledoval přístroj. Začal pípat ještě silněji.

„Mutant." ozvalo se a pípání ustalo.

V tělocvičně nastalo hrobové ticho. Myslím, že je čas se ukázat. Zvedla jsem hlavu a tím se mi vlasy odhrnuli z obličeje.

„Zdravím." řekla jsem a usmála.

Ostatní začali sahat po zbrani. Sevřela jsem dlaně v pěst a pouta se roztříštila na malé kousky. Rozpřáhla jsem ruce a strhla je k sobě. Všem mužům vyletěly zbraně z rukou a nakupily se kolem mých nohou. Jednu jsem zvedla a namířila ji směrem k tomu muži co měl proslov a měřil nás přístrojem.

„Co chcete? " zeptala jsem se.
„Nikomu tu nechceme ublížit. Jen ti nabízíme, abys šla s námi. " řekl mírumilovným hlasem.
„Proč ten přístroj řekl, že jsem mutant? "
„Máš jinou DNA jako normální člověk. Pro některé můžeš být mutant. "

Podívala jsem se na pět dívek. Namířila jsem na ně rukou a trhla s ní doleva. Jejich pouta se otevřela.

„Běžte ze školy a zavolejte policii. " kývla jsem na ně.

Oni přikývly a vyběhly z tělocvičny.

„Kde jsou ostatní? " zeptala jsem se.

Oba muži se na sebe podívali. Nikdo nic neřekl.
Nabila jsem pistoly.

„Kde jsou ostatní?! "
„Hej, hej. Klid jo. Jsou... v jídelně. "
„Řekli jste, že je pustíte. "
„Ale no tak. Snad sis vážně nemyslela, že je jen tak pustíme. Nemůžou odejít, když ví, kdo jsme. "
„Proboha. Vy je chcete zabít? " řekla jsem skoro šeptem.

Ten muž se jenom usmál.