Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

32. Útěk

Do krku jsem dostala obrovskou ránu. Museli mi zapnout obojek. Srazilo mě to na kolena, ale já se zvedla a namířila si to přímo k němu. Jenže mě zasáhla další. Bohužel však neustupovala. Srazilo mě to na zem. Svíjela jsem se v křečích. A pak tma.

----------------------------------------

„Clare! Clare! Clare, vzbuď se! "

Někde v dálce jsem slyšela hlas, ale nedokázala si ho vybavit. Ikdyž mi přišel tak strašně povědomý.
Cítila jsem doteky pod mými zády. Byla jsem v něčí náruči.
Trochu jsem pootevřela oči. Ostré lícní kosti. Zlaté vlasy odrážející světlo. A ty známé zlaté oči.

„Jaci? " špitla jsem.
„Jsem tady. Jsem tady. Jsem tu s tebou. "

Všechno jsem viděla rozmazaně, ale jeho bych poznala všude a vždy.

„Na. Dej jí tohle. Podle Strange by ji to mělo postavit na nohy. "

Za Jacem stál někdo velký, celý v červeném. Tony.
Jace si vzal něco malého do ruky a Tony mezitím zmizel.

„Clare. Musíš otevřít pusu. Notak. Otevři pusu! " naléhal.

Poslechla jsem, ale tělo mě moc poslouchat nechtělo.
Do úst mi vtekla nějaká silně hořká tekutina. Začala jsem kašlat. Nic nechutnějšího jsem snad neměla.

„Ne! Nesmíš to plivat! Spolkni to! "

Polkla jsem.

„Skvěle. Budeš v pořádku. Budeš. Musíš! "

Najednou... obraz se mi začal zaostřovat. Hlasy jsem slyšela jasně. A ta energie. Přeci jí bylo strašně málo, ale v tuhle chvíli pro mě tak moc.

„Clare? Slyšíš mě? " zeptal se Jace.
„Jaci. Jsi tady. Ty.... ty jsi tady. " radovala jsem se.

Dotkla jsem se dlaní jeho tváře. Zavřel oči a opřel se do mé dlaně.

„Pojď. Musíme jít. " řekl.

Vzal mě v podpaždí a zvedl mě. Poté mě pustil, jenže mé nohy se mi podlomily a já sebou žuchla na zem.

„Hou! Opatrně. " chytil mě.

Hodil si moji levou ruku přes ramena a já se o něho opřela.

„Jaci! Musíme pryč! Odveď ji k portálu! " křikl někdo.
„Tak pojď. " povzbudil mě.

Vedl mě pryč a první na co jsem se podívala, byli cely. Jak Stevova tak i Buckyho byli prázdné. Mříže byli vyražené. Nevnímala jsem ještě na 100%, ale kolem mě byl samí bordel a všude něco lítalo. Zahli jsme někam za roh a před námi se objevil nějaký svítící kruh. Kolem něho byli nějací lidi. O můj bože. Avengers.

„Starku! Vem ji! " křikl Jace.

Kolem ramen mě najednou vzalo něco o dost tvrdšího.
Jace se vytratil někam za mě.
Dokázala jsem už udržet rovnováhu a nohy mi začali sílit.

„Jdeme! Dělejte! " křikl Tony.

Všichni se k nám začali sbíhat. Několik už zmizelo v.... portálu. Na druhé straně stál Strange. Jenže, kolem nich se objevilo několik lidí. Jenže ne našich. Začali tam s nimi bojovat.

„Sakra! Jaci, Steve! Máme problém! " zakřičel přes rameno Tony.
„Odveď ji! Hned! Musíš ji dostat pryč! " křičel.... Steve!
„Steve?! " křikla jsem.

Ohlédl se na mě. Jeho pohled se ale okamžitě přesunul k Tonymu.

„Odveď ji do háje! "

Tony mě táhl k portálu. V té budově zůstal už jenom Steve, Bucky a Jace.
Už jsme skoro procházeli portálem, když v tom se na ty tři vrhlo několik desítek mužů. Začali je bít.
Můj pohled skouzl k Jacovi. Pral se se dvěma, jenže pak se na něho vrhlo několik dalších a on dostával jednu ránu za druhou. A to platilo i u Steva a Buckyho. Bože! Vždyť já je tam nemůžu takhle nechat!
Začala jsem se vzpouzet v železném objetí. Jenže jsme už prošli portálem. Stále jsem na ně viděla. Jenže ani trošku se neblížili k portálu. Ti muži jim to nedovolili. A pak přišel. Muž ve smokingu o holi. Setkal se s mím pohledem. Ukázal na mě prstem.

„Nesmí utéct! Okamžitě ji chyťte! Běžte pro ni vy potomcí! " rozčiloval se.

Několik mužů se řítilo k portálu.

„Zavři to! Zavři ten portál! Dělej! " křičel od někud Steve.

Spražila jsem Strange pohledem.

„To nesmíš udělat. Strangy ne. Nemůžeš je tam nechat! " zvýšila jsem hlas.

Bylo vidět, že váhal. A pak se jedním pohybem jeho ruky začal portál uzavírat.
Po tvářích mi tekly slzy. Setkala jsem se s pohledem Steva a pak s Jacem. Pokývl na mě a usmál. A to bylo poslední, co jsem viděla.
Předemnou se najednou rozprostíral les a já klečela na zelené trávě.
Lokty jsem si opřela o kolena a obličej si dala do dlaní. Začala jsem vzlykat. A pak se vzlykání přeměnilo na křičení.

„Clare? Prosím, uklidni se. " ozval se hlas za mnou.

Otočila jsem se na Strange. Zlost. Zase ta zlost. Vstala jsem na nohy a přešla k němu.

„Ty... ty jsi ho tam nechal. Ty jsi ho tam nechal! Oba dva jsi tam nechal! Jak jsi mohl ty jeden...! "

Mezi prsty mi přeletovali jiskry, ale trošku jsem to nedomyslela. Do krku mi vystřelila obrovská rána.
S křikem jsem spadla na kolena. Za chvíli se to zlepšilo.

„Clare! Jsi v pořádku?! " křikl Tony a začal se ke mě blížit.

Varovně jsem před sebe dala paži.

„Neopovažuj se ke mě přiblížit! "

Trhl sebou a po chvilce začal couvat.

„Clare. Bude to v pořádku. " vložila se do toho Wanda.
„Ne to nebude. On... on je může zabít. Co když je zabije. Co... co když... "

Nedokázala jsem to doříct, protože jsem začala brečet. Wanda se ke mě sklonila a objala mě kolem ramen. Obličej jsem ji zabořila do ramene.