Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

21. Jediná možnost

Do mých očí mě udeřili bílé stěny. Slyšela jsem pravidelné pípání. Obraz se mi začal zaostřovat. Ležela jsem v bílé místnosti. Nemocnice. Strašně mě bolela hlava. Snažila jsem se vzpomenout co se stalo, ale nic.

„Dobré ráno. " pozdravil mě někdo.

Muž v bílém plášti s deskami na papíry. Mile se na mě usmíval.

„Já. Omlouvám se, ale co tu dělám? " zeptala jsem se.
„Jste v nemocnici. Pár, který se procházel, vás našel v jedné z uliček ležet na zemi v bezvědomí. Tím se dostáváme k otázce. Pamatujete si něco? "
„Ne. Vůbec nevím. "
„No dobře. Jinak ještě uděláme pár testů a pak vás propustíme. Teď vám vezmu ještě trochu krve. "

Stoupl si vedle mě. Z malé krabičky vytáhl jehlu. Odebral mi docela málo. Asi tak deset kapek.

„Víc vám nevezmeme, aby se vám neudělalo špatně. "

Zalepil mi místo vpichu a odešel.

Další ráno už to bylo lepší. O mnohem lepší. Čekala jsem na to, až přijde doktor s výsledky. Jenže pak mě to trklo.
Oni mi vzali krev. Mou krev, ve které mi proudí ta moc, tak magie. Panebože co si pomyslí až to uvidí. Začala jsem panikařit.
Musím pryč. Hned.
Začala jsem ze sebe strhávat hadičky. Přístroje začali hlasitě pískat. Rychle jsem si na sebe hodila kalhoty a přes nemocniční košili mou bundu. V šuplíku jsem našla svůj mobil. Popadla jsem igelitku se svými věcmi, která byla na křesle a chystala se k odchodu.
Jenže ve dveřích už stálo několik mužů s puškami v ruce a za nimi doktor, který mě vyšetřoval.

„Chyťte ji. " rozkázal.

Muži se začali přibližovat.

„Jděte ode mě! Co chcete?! "
„V rozboru vaší krve jsme zjistili, že v ní máte takzvané mutantí buňky. " zvolal doktor.
„Tak já vás mužů ujistit, že já žádný mutant nejsem. "

Muži nabili pistole. Jsem v loji. Mobil. Můj mobil. Nenápadně jsem zašmátrala v kapse. Tony se mi trošku prohrabal v mobilu. Je to už asi rok. Nějak mi tam nastavil, že když budu v potížích, stačí přiložit ukazováček na pravé ruce k tačpedu a pošle se zpráva někomu s mojí polohou a nápisem SOS. Udělala jsem to. Mobil tiše zavrněl.

„Půjdete s námi. " promluvil jeden z mužů.

Šel ke mě. Vytáhla jsem ruku z kapsy a namířila ji na muže. Ten se odlepil od země. Ostatní chtěli zmáčknout spoušť. Druhou rukou jsem trhla k sobě. Pistole jim vylítli z rukou a skončili u mých nohou. Použitím větru jako elmentu jsem je odhrnula z cesty. Pustila jsem muže a utekla z místnosti. Běžela jsem po bílých chodbách k výtahu. Mezitím se kolem mě zvedl povyk. Jenže ve výtahu zrovna někdo odjel. Nemohla jsem čekat, než znovu přijede. Změnila jsem směr k modrým dveřím. Klopýtala jsem po schodech. Vběhla jsem do prvních dveří. Za nimi se nacházela bílá chodba. Jak já nesnáším nemocnice. Slyšela jsem cinknutí výtahu. Šla jsem za zvukem. Bingo. Prosklená zeď a výtah s otevřenými dveřmi. Za mnou jsem slyšela dusání a pokřikování. Rozběhla jsem se k výtahu, ale v tom.... dveře se začaly zavírat. Zrychlila jsem, ale nestačila jsem to. Začala jsem nadávat. Otočila jsem se a chtěla jít zpátky, jenže to už muži stáli v chodbě a zatarasili mi cestu. Ale já jim nechtěla ublížit. Ne když to bylo nutné. Podívala jsem si na prosklenou zeď a vzpomněla si na Steva, jak mi vyprávěl událost, při které ho honili po budově a on musel vyskočit z výtahu.
Teď to přeci bylo asi tak dvakrát větší výška.
Zhluboka jsem se nadechla.

„Já jsem fakt magor. " uznala jsem nahlas a rozběhla se proti zdi.