Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

19. Byla to chyba?

Clare! Clare! Dost! Přestaň!
Nějaký známý hlas na mě volal, jenže já se plně soustředila na Petera. Začala jsem mačkat pěst. Tím se modrý obojek kolem Peterovo krku zúžil. Byl naprosto rudý. A mě to bylo jedno. Nejednou mě ale někdo chytil kolem pasu a trhl se mnou dozadu. Začala jsem kolem sebe kopat, ale Petera jsem nepouštěla. Ta osoba se postavila mezi mě a Petera. Vzal si moji tvář do dlaní a trochu mi ji zvednul. Teď jsem se mu dívala přímo do očí.

„Clare! Vzbuď se! Tohle nejsi ty! Přemoc to! Bojuj!" křičel na mě.

A já ho konečně začala vnímat. Jeho modré oči se vpíjely do těch mých. A pak se to stalo. Něco ve mě se odemklo a já si začala uvědomovat, co právě dělám. Stáhla jsem ruku. Má kolena se podlomila a já se svalila na zem. To samé udělal Peter. Ovšem, byla to větší rána, jelikož musel ještě padat.

„Clare. Jsi v pořádku? "

Konečně jsem se pořádně podívala na dotyčnou osobu.

„Jacku? Co tady děláš? " řekla jsem.
„Já... to je teď jedno. Jsi v pořádku? "
„Jo. Jo já jsem. "

Pak jsem se podívala vedle Jacka na zhrouceného Petera ležícího na zemi.
Po kolenou jsem se k němu doplazila.

„Petere. Jsi v pořádku? Já se ti strašně omlouvám. " řekla jsem.

Díval se na mě s děšenýma očima.

„Panebože Clare. Co.. co to bylo? "
„Já.. "

Najednou jsem se zasekla. Zamyslela jsem se nad tím vším.

„Já... nemám tušení. " připustila jsem.
„Vypadala jsi jako v tom Londýně. "

Měl pravdu. Ten muž v tom Londýně. V té temné uličce.

„Co se to se mnou děje? " zeptala jsem se zděšeně.

Z toho přemýšlení mi něco došlo. Začala jsem pociťovat silné pálení na mém zápěstí. Odhrnula jsem si rukáv. Ten symbol opět zářil. Ale ne tou nádhernou zlatou. Ale takovou zlato černou.
Z ničeho nic mě vzal Jack za zápěstí a dal si ho před sebe.

„Je to pravda. " mumlal si.

Ještě chvíli za díval na symbol.

„Musíš jít se mnou. " rozkázal.

Vzhlédl do mých očí.

„Cože? Já s tebou nikam nejdu. " odporovala jsem.
„No moment. Za prvý: proč by s tebou jako měla jít? Když s někým půjde, tak se mnou. A za druhý: kdo k sakru jsi? " zeptal se zmateně Peter.
„Jack. Těší mě. " řekl s úsměvem.
„No tak mě teda netěší. Co tady jako děláš? Tohle je soukromá záležitost. " podotkl Peter.

Začalo mi to připomínat malé děti, jak se hádají, jakou bude z nich dvou hračku.

„Tak dost! Nepůjdu ani s jedním z vás. Chci být sama. Tak aspoň nikomu nic neudělám. " řekla jsem rozhodně a vstala.

Mířila jsem pryč. Jenže pak mi něco došlo. Otočila jsem se zpátky k chlapcům.

„Jo a Petere! " zavolala jsem.

Ten se na mě podíval těma svýma velkýma očima.

„Zklamal si mě. Myslela, že jsi něco víc. "

Otočila jsem se a vyšla z uličky.
Za sebou jsem ještě slyšela hadající se hlasy, jenže mě to v tu chvíli bylo úplně jedno.
Bylo docela chladno. Stáhla jsem si blíž k tělu svoji bundu. Zacinkal mi telefon.

Ahoj. Kde jsi? Bojím se o tebe?

Sakra! Em. Já na ni úplně zapomněla. Začala jsem ťukat do telefonu.

Ahoj. Moc se omlouvám. Jsem v pořádku, jen si ten hezký den budeme muset udělat někdy jindy. Moc mě to mrzí.

Dala jsem si telefon zpátky do kapsy. Začalo silně foukat a obloha se začala skrývat za temnými mraky. Dala jsem si přes hlavu kapucu od bundy. Trochu jsem zrychlila krok.

„Clare?! Clare! Počkej! "

Když jsem se otočila, docela jsem sebou trhla.

„Jacku? Co tady děláš? " zeptala jsem se, když doběhl ke mě.

Byl udýchaný, takže musel běžet.

„Já tě viděl jak jsi byla zdrcená, tak jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku. "
„Jo jsem jen... jen mě to trochu dostalo. "

Vítr nabíral na síle. Vítr si pohrával s Jackovími havraními vlasy. Až teď jsem si všimla, jak krásný vlastně je. Světle modré oči vypadali jako božské. Ostré lícní kosti ho dělali ještě krásnějším. Vlasy měl delší, než ostatní chlapci v této době. A hlavně rozcuchané. To ho dělá ještě originálního.
Začala jsem si všímat, že i on na mě nezvykle zírá. Udělal krok v před. Teď jsme od sebe byli asi tak deset centimetrů. Cítila jsem jeho dech na mém holém krku. Srdce mi začalo silně být. Přiblížil se ještě blíž a.... propojil naše rty. Jeho polibky byli tak jemné. Jenže se začaly prohlubovat. Až se změnily na dravé. Chytl mě za pas a přitáhl si mě blíž k sobě. Naše těla se k sobě přilepila. Vjela jsem mu prsty do vlasů. Měl je neuvěřitelně hebké. V jeho rukou jsem si připadala strašně malá. A on si to asi taky myslel. Přilepila jsem se na něj ještě víc. A asi mu došlo, že mu tím dávám najevo, že tak křehká zase nejsem. Polibky ještě prohloubil. Lehce mě nadzvedl. Ale pak... najednou naše rty oddělil.
Měla jsem pocit, jakobych se probudila ze snu. Jenže tohle sen nebyl. Opřel si své čelo o mé a udýchaně oddychoval. Přeci jsme se u nelíbali, ale stále mě ještě držel. A nevypadal, že by se mu chtělo mě pouštět.

„Promiň já... já nechtěl. " začal se omlouvat.

Povolil svůj stisk kolem mého pasu a já se pevně dotkla nohama země.
Nevěděla jsem, co mu mám na to říct. Ale to nic, mě se to taky líbilo?

„Já.. už asi půjdu. " řekl a udělal krok vzad.

Přikývla jsem. To bylo asi jediné, na co jsem se zmohla.
Pohladil mě rukou po tváří, pak se otočil a odcházel.
Ježiš co mám dělat? říkala jsem si v duchu.

„Jacku! " křikla jsem za nim.

Ten se na mě otočil.
Chvíli jsem váhala. Pak jsem se rozhodlo k němu jít. Postavila jsem se před něj. Zaklonila jsem hlavu, abych na něj viděla. A pak jsem ho políbila. Ale jen krátce. Když jsem přestala, díval se na mě docela dost překvapeně.
Po tomto činu jsem se prostě otočila a odešla.
Začalo pršet. Běžela jsem na autobus. Konečně přijel. Otevřeli se dveře. Už jsem chtěla nastupovat, ale rozmyslela jsem si to. Omluvila jsem se řidiči a šla si opět stoupnout pod malou stříšku. Přijel druhý a do toho už jsem si nastoupila. Autobus byl prázdný. Jen na jednu starou babičku zabalenou v šátku s nákupními taškami ze supermarketu. Sedla jsem si až dozadu. Dívala jsem se z okénka, ze kterého tekly kapičky deště. Sundala jsem si mokrou kapuci. Ale pak mě něco zarazilo. Zadívala jsem se na své prsty. Byli... černé. Ale jen na pár místech, jako bych se o něco otřela. Zamyslela jsem se nad tím, co jsem dělala. Jenže barvu jsem měla i mezi prsty. Jackovo vlasy. Ne to je kravina. Proč by si barvil vlasy falešnou barvou?

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
DŮLEŽITÉ!!!

Ahoj. Mám na vás velikou a důležitou otázku. Několik lidí si ztěžuje, že mi to trvá. Je to proto, že se snažím napsat kapitoly kolem 1000 slov. Proto se teď ptám. Chcete, abych psala kapitoly cca kolem 500 slov (budu častěji vydávat) , nebo kapitoly nechám dlouhé? Je to na vás!
                                                   ★Shipssi★