Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

2. Překvapení

42. kapitola

DÍTĚ

Mé srdce se zastavilo.

„To myslíte vážně? " chtěla jsem se ujistit.
„Ano. Gratuluji. Ale vzhledem k vaší... moci nebo daru... nejsem si jist, jestli vaše dítě bude... obyčejné. " řekl nejistě doktor.
„O.. ono je možné, že bude mít to samé co já? " vykoktala jsem ze sebe.
„Na 80%....ano."

Ta skutečnost, že bude mít moje dítě na 80% stejné schopnosti jako já, mě děsila víc než skutečnost, že čekám dítě.

------------------------------------------------

Volant jsem pevně držela v rukou. Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná z toho, že budu mámou, nebo brečet, protože moje dítě bude trpět. Jako já.

------------------------------------------------

Vešla jsem hlavními těžkými dveřmi do domu.

„Ahoj. Už jsi doma? " ozval se někdo.
„Emm... jo. Jsem to já. "

Panebože, jak mu to jako řeknu?

„A kde jsi byla? " zeptal se podezíravě Jace, který se momentálně objevil přímo předemnou.

Stuhla jsem.

„Jaci..... já... něco ti musím říct. " vykoktala jsem.

Jeho výraz se změnil na vystrašený.

„Asi půjdeme do obýváku. " nabídla jsem.

Bez odpovědi se otočil a šel do obýváku. Uprostřed obýváku se zastavil a založil si ruce na hrudi.

„Tak co se děje? " zeptal se narovinu.

Odmlčela jsem se. Naprosto jsem ztratila hlas. Otevírala jsem pusu, ale žádný hlas z ní nevyšel.

„Ty se chceš rozejít? " zeptal se.

Pusu jsem rychle zavřela. Jak si to vůbec může myslet?

„Ne! Proboha ne! " vykřikla jsem.
„Tak jsi mě s někým podváděla, nebo co se děje?! "
„Nic takového! Jenom si prosím sedni a buď zticha, nebo se to dozvíš až za pár týdnů. "

Jace na mě vyvalil oči. Po chvíli si konečně sedl, ale nevypadal moc nadšeně.

„Jaci, já........ "

Nemohla jsem to dopovědět. Pak jsem podívala do těch zlatavých očí. Má odvaha posílila.

„... čekám dítě. S tebou. Čekám s tebou dítě. " vyhrkla jsem.

Jace sebou trhl a naprosto zkameněl. Na chvíli jsem měla strach, jestli nedostal šok. Jenže pak se usmál.

„To jako vážně?! Neděláš si srandu?! " křičel Jace.

Ale křičel to s úsměvem. Od ucha k uchu. Tak strašně moc se mi ulevilo. Až mě ta jeho radost trochu dostala.
Přikývla jsem.

„No to je úžasné! " vykřikl a pevně mě objal.

Vzhledem k jeho síle, jsem chvíli nedýchala. Pak chytil moje tváře do dlaní a políbil mě.

„Já budu táta. Já budu táta. S tebou. S ním. " ukázal na mé břicho.
„Jo. To budeš. Ale.... je tu jeden problém. " uznala jsem.
„Jaký? " podivil se.
„Když jsem byla u lékaře.... řekl mi, že na 80% po mě zdědí schopnosti. " přiznala jsem pravdu.

Jace se odmlčel.

„To nevadí. Bude náš. Je mi jedno, jestli bude schopný zničit mrakodrap... bude náš. A to mi stačí. " usmál se.

Po tomhle jsem si byla jistá, že mé... naše dítě už lepšího otce mít nemůže.

Svůj výraz jsem hned změnila na zamýšlený.

„Co je? Co se děje? " podivil se.
„Je tu ještě jeden problém. O hodně větší. "
„Jaký? "
„Budeme to muset říct Stevovi. " šťouchla jsem do něj.
„Ouuuu. Nezabije mě? "

Má ústa se přeměnili v úsměv.

„To bych mu nedovolila. "

----------------------------------------------------

Před námi se tyčila velká budova. Základna a útočiště Avengers.
Srdce mi začalo zběsile být.
Jace zaparkoval před garážemi a vypnul motor.

„Jdeme? " zeptal se Jace s úsměvem.

Hlasitě jsem si oddechla.

„Jo. Ať už je to za námi. "

Otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. Vyběhla jsem schody a zastavila se před dveřmi. Sáhla jsem na kliku, ale nezabrala.

„V pořádku? " zeptal se Jace.
„Jo, jen.... "
„Máš strach? " dodal.

Místo odpovědi jsem přikývla.

„Čeho? " podivil se.
„Nevím. Možná toho, že Steve nebude nadšený. Že mi třeba řekne, že to nezvládnu, že jsem až moc mladá. "

Jace mě chytil za ruku a podíval se mi do očí.

„On ví, jak si silná. Tohle by nikdy neřek. "

Usmála jsem se a naše prsty se propletly. Zabrala jsem za kliku a otevřela dveře. Ruku v ruce jsme procházeli dům, ale nikoho jsme nemohli najít. Procházeli jsme zrovna chodbou před hlavními dveřmi směrem ke kuchyni, když se za námi ozvali smíchy.
Otočila jsem se k majitelům smíchu. Mé srdce poposkočili. Osm metrů předemnou stál můj velký bráška a kolem něj členi Avengers.
Steve tam stál jak přimražený. Až po chvilce se usmál a rozběhl se proti mě. Já se zase rozběhla proti němu a tvrdě jsme do sebe narazili.

„Ahoj." zašeptal mi Steve do ucha.
„Ahoj."

Svými pažemi mi drtil mé tělo.

„Strašně si mi chyběla. "
„Ty mě taky. "

--------------------------------------------------

Venku se už setmělo. Nacházeli jsme se v obýváku. Ležela jsem na hrudi Jace, který se opíral o roh gauče. Stále jsem se ještě neměla k tomu, říct tu "novinu". Jenže teď byl ten pravý čas. Podívala jsem se nad sebe na Jace. Souhlasně se usmál a přikývl. Zhluboka jsem se nadechla a sedla si normálně.

„Emm... prosila bych o chvilku pozornosti. " zahájila jsem řeč.

Hluk kolem ustál a všechny oči se přesunuli na mě. Hlavně ty modré patřící mému bratrovi. Snažila jsem si toho nevšímat.

„Já a Jace... nepřijeli jsme sem jen tak, že jsme vás chtěli jen navštívit. My vám chceme něco říct. Něco velmi důležitého. "

Všichni náhle zpozorněli.
Ohlédla jsem se po Jacovi. Přikývl a usmál se.

„My... já...... čekám dítě. " vykoktala jsem.

Všichni sebou trhli. Clint se začal dusit kafem, které pil. Wandě hrál na obličeji úsměv. Natashe také. Zato Steve..... ten vypadal, jakoby mu uletěli všechny včely.

„Takže.... se nejspíš vracíme sem. " dodal Jace.
„To je skvělé! Blahopřeji! " vykřikla Wanda.
„No.... jenže je tu jeden problém. Naše dítě... je na 80% jisté, že bude mít mé schopnosti. " informovala jsem.

Na Stevovi bylo vidět, že se lekl.

„To nevadí. Hlavně aby bylo zdravé. A já si myslím, že ty to dítě ochráníš. A samozřejmě Jace vás oba. " usmála se Wanda.

V tom se Steve postavil a šel přímo ke mě. Srdce mi začalo zběsile bušit. Jeho tvář byla tvrdá a nevyzařovala žádný obličej. Jenže pak se usmál a objal. Vytřeštila jsem oči.

„Takže budu strejda? " zeptal se potichu.
„Jo." odpověděla jsem krátce.

Na svém rameni jsem ucítila, jak se usmál.