Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

16. Další ztráta

Nebyla jsem ve svém pokoji, ale v chladné a tmavé místnosti. A pak mi to došlo.

„Steve? Jsi tam? "
„Clare? O můj bože! Clare? Jsi v pořádku? "
„Já jestli jsem v pořádku?! To bych se já měla ptát tebe! "
„Jsem v pořádku... jen nemám ponětí, kde jsem. Clare... někdo jsem jde. "
„Dobře jen.... jen jsem ti chtěla říct, že tě miluju. A najdu tě. Ať mě to stojí cokoliv. "

Poté jsem sebou trhla a vrátila se do svého pokoje.
Je naživu. On žije. V duchu jsem se radovala.
Opět jsem si lehla a zavřela oči.

--------------------------------------

„Lidi! Mám úžasnou zprávu! " křikla jsem do kuchyně a doslova do ní vběhla.

Všichni na mě koukali, jako bych se zbláznila.

„Clare? Co se děje? " zeptala se Nat.
„V noci jsem se mi podařilo nějak spojit se Stevem. "
„Ale jak? Vždyť jsme to zkoušeli snad každý den a nikdy nic. " podotkl Clint.
„Já nevím, ale jedno vím jistě. Steve je naživu a zatím s ním nic nedělají. Bohužel ale nemá tušení kde je a kdo ho unesl. "

Zavládlo ticho.

„Je přeci dobře, že víme že žije, ale... nijak nám to nepomohlo k tomu, kde je. " dodal Tony.
„Starku, jedna možnost ještě je. " navrhl Bruce.

Vyměnili si pohledy a Tony asi pochopil co myslel. Za to my ostatní jsme neměli ponětí, co vymysleli.

„Dobře. Večer to zkusíme. " souhlasil Tony.

Ale stále se nám nepochlubyli.

„Já jsi asi půjdu zaběhat. Tak kdyby něco, tak jsem pryč. " řekla jsem a chystala se k odchodu.
„Clare! Neběhej nikam daleko. " zdůraznil Tony.

Od té doby co je Steve pryč mi přijde, jakoby se snažil mi ho nahradit.

„Jasně." přikývla jsem a odešla.

Oblékla jsem si sportovní oblečení a pohodlné tenisky. Do kapsy jsem si dala sluchátka a vzala si mobil.
Běžela jsem směrem k městu. Měla jsem oblíbený takový menší park. Chodila jsem tam každou středu si pročistit hlavu. Většinou od školy.

A jako vždy v něm byli dnes opět jen maminky s kočárky a pár mladých páru. Běžela jsem kolem malých, ale naprosto čistých jezírek s rybičkami. Prostě jsem si připadala, jako před dvěmi lety, kdy jsem byla obyčejná Clare z malého domku, vychovávána dědečkem a naprosto nepopulární. Sedla jsem si na lavičku a zadívala se na modré nebe.

„Ahoj." pozdravil mě udýchaný chlapec.

Seděl vedle mě, ale ani jsem si nevšimla, kdy přišel.

„Ahoj." řekla jsem nejistě.

Otevřel si flašku a napil se.

„Chceš? " zeptal se a napřáhl ke mě ruku s flaškou.
„Em... jo děkuji. " usmála jsme se a flašku přijala.

Měla jsem docela velkou žízeň. Napila jsem se a láhev mu vrátila.

„Můžu tě pozvat ke krátké procházce v parku? " zeptal se s úsměvem.

Zaváhala jsem. Vždyť ani nevím kdo to je.

„Dobře." řekla jsme bez přemýšlení a hned si za to vynadala.
„Tak pojď. " pobídl mě.

Vstala jsem a následovala jsem ho. Ani nevím proč, ale měla jsem nutkání mu věřit.

„Jo mimochodem, jsem Jack. " představil se mi.
„Clare."

Povídali jsme si o všem možném. Byl strašně příjemný. Smáli jsme se spolu. Úplně jsem zapomněla na čas.

„Bože Jacku. Já už musím jít. Úplně jsem zapomněla na čas. "
„To nic. Jen běž. Rád jsem tě poznal. "
„Jo no já tebe taky. "

Otočila jsem se k němu zády a chystala se do běhu.

„Clare! Dáš mi číslo?! " křikl na mě.

Trochu mě to zarazilo. Ale při úvaze, že bych se takhle mohla bavit víckrát.

„Jo jasně. " vrátila jsem se k němu.

Naťukala jsem mu do telefonu mé číslo a běžela pryč.

„Jsem doma! " křikla jsem a mířila do svého pokoje.

Osprchovala jsem se a plácla sebou na postel.
Zavřela jsem oči a snažila se usnout. 

-----------------------------

„Dobré ráno. " pozdravila jsem, jakmile jsem vstoupila do kuchyně.

Jenže mi nikdo neodpověděl. Všichni u stolu si vyměňovali pohledy.

„Ok. Tak co se děje? " zeptala jsem se na rovinu a opřela se o kuchyňskou linku.

Ani tak nikdo nic neřekl.

„Můžete mi do háje říct co se děje? " začala jsem se rozčilovat.
„Máme nové zprávy. " pochlubil se Clint.

Pohltil mě závan naděje.

„Víte kde je Steve? " řekla jsem nadšeně.

Bohužel z jejich pohledů jsem zjistila, že jsem asi netrefila.

„Ne, ale..... " nedokončil větu Tony.
„Haloooo! Může se tu se mnou někdo normálně bavit! "
„Bucky!.... " vykřikl Tony.

Silně odrazil židli a začal chodit od jednoho rohu k druhému.

„Tony řekni mi to. Co je s Buckym. " řekla jsem už trochu klidně.

Konečně přestal přešlapovat a stoupl si přímo proti mě.
Upíral na mě přímý pohled.

„Bucky zmizel. " řekl.

Zatajila jsem dech.

„Stejně jako Steve." dodal.