Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

3. Překvapení

43. kapitola

ONA

O 9 měsíců později

Seděla jsem v křesle venku před základnou. Četla jsem si knihu a vychutnávala si, jak mě slunce pálí na obličeji. Vedle mě stál malý přenosný stoleček, na kterém jsem se obsluhovala pitím a jídlem.
Nějaké ruce mě zezadu objaly kolem ramen.

„Ahoj." pozdravila jsem.

Kvůli sluníčku jsem musela nechat oči zavřené, protože bylo spalující. Poslepu jsem Jacovi vtiskla polibek. On své rty přitiskl na ty mé. Polibek byl dlouhý. Po polibku si o mě ještě otřel nos a zvedl mě z lehátka. Sedl si na něj a mě přinutil k tomu, abych si sedla na něho. Bohužel s mým břichem to bylo docela obtížné. A přeci jen... nabrala jsem nějaká ta kila. Výrazem jsem mu naznačila, že si na něho prostě nesednu. Povzdechl si a postavil se. Vtiskl mi polibek na čelo.

„Clare! " zakřičel na mě ženský hlas.

Blížila se k nám mávající Natasha.

„Clare! Pojď se najíst! " křikla.
„Už jdu! Tak pa. " mávla jsem na Jace.

Natasha čekala, až k ní přijdu. Poté mě doprovázela do základny. A najednou.......

„Nat...." zastavila jsem se a tupě zírala do travnaté země.
„Ano? " otočila se ke mě.
„Mě... mě praskla voda. " vykoktala jsem.
„Panebože! "

Chytila mě kolem pasu, aby mě mohla podpírat.

„Jaci! Pojď sem! Dělej! " křičela za nás.

Slyšela jsem dusot Jace.

„Co se děje? " zeptal se.
„Běž pro auto! Rychle! A zavolej Steva a Tonyho! Dělej! "

Nechápavě po nás koukal. A došlo mu to až když viděl, jak zhluboka oddechuju, držím se za břicho a v očích mám hrůzu.

„Jo. Jo už běžím. "

Nahodil sprint a pelášil do základny. Je hodně rychlí, takže za chvíli z garáže vyjelo auto a za ním běžel Steve.

„Jsi v pořádku?! " ptal se mě Steve.
„Jo. Jenom to trochu bolí. " uznala jsem.

Vedle nás zastavilo auto. Tony otevřel zadní dveře a já sebou plácla na sedačku. Všichni nastoupili a Jace ujížděl do města. Jel doslova jak hovado. Předjížděl jedno auto za druhým a jasně překračoval rychlost.

„Jaci! Takhle nás chytí policajti! " křičela na něho Natasha.
„Jestli pojedu pomalu tak to nestihneme! " začal křičet.

Tony vytáhl telefon s někam volal.
Po chvíli jsme pochopili, že volá policii. Řekl jim, že projíždíme městem do nemocnice, protože budu nejspíš rodit. Nahlásil, jak vypadá naše auto a espezetku.
Já seděla vzadu uprostřed mezi Natashou a Tonym. Ta bolest stále sílila a má síla naopak ubývala. A najednou příšerná křeč. Prohla jsem se v zádech a hlasitě zakřičela, že mě snad museli slyšet i lidi, kteří seděli v cizích autech. Přejížděli jsme most nad vodou. Jakmile jsem křičela, auto se dostalo do smyku. Jace bojoval s volantem. Z vodní hladiny se začali objevovat vysoké vlny. Jace dostal auto pod kontrolu.

„Jaci! Co se děje?! " křičela Natasha.
„Nevím. To auto... mám strach, že to dělá Clare. "

Ta bolest byla nesnesitelná.
Nad námi se najednou objevil vrtulník. Před námi stanulo bílé světlo, které uhánělo před naším autem. Znamení pro ostatní auta, ať uhnou z cesty. Z ulic vyjelo několik policejních aut. Dva jeli před námi a tři za námi. Houkali a ostatní auta před nimi uhýbali. To všechno kvůli mě. Kvůli mému dítěti.
Před očima se mi zatmělo. Vše jsem viděla rozmazaně. Ani hlasy jsem neslyšela. Byla jsem v naprostém tranzu. A pak tma.
Někdo mě zvedl a položil na něco tvrdého a studeného. Do očí mi svítila nepříjemná jasná světla pravidelně po 3 sekundách. Otevřela jsem oči. Nademnou stálo několik lidí. Jsem v nemocnici. Jeden obličej mě zajímal nejvíc. Ustaraný a unavený.

„Pane, sem už nesmíte. "

Slyšela jsem tlumené hlasy. Jako bych měla zalehlé uši.

„Ne! Já tam musím! Jsem otec! Musíte mě tam pustit! "
„Je mi líto. Je to moc nebezpečné. " stál si za svým doktor.

Za mnou se zavřely bílé dveře. Ještě malou škvírou jsem viděla, jak Jace kope do zdi a Natasha se ho snaží uklidnit. Pak se dveře zavřely.
Položili mě na jiné lehátko. Nohy mi dali vysoko na opěrátka.
Kolem pobíhalo několik lidí v bílém.
A opět ta velká křeč. Začala jsem křičet. Ruce jsem dala v pěst a z plna hrdla jsem křičela. Světla nademnou několikrát problikla. Vybavení na stolečcích posklakovalo. Vyděšení doktoři se chytili stolů, nebo se přikrčili.
A opět ten tranz. Neměla jsem vůbec žádnou sílu. Jeden z doktorů ke mě rychle přiběhl.

„Teď! Teď musíte tlačit! Pojďte! "

Pořádně jsem zatlačila. Vybavení opět posklakovalo a světla problikávala. Prohla jsem se v zádech.

„Ano! Už je skoro... ano už je venku! "

Pocit obrovské úlevy. Ten mě zalil od hlavy k patě. Po čele mi stékaly kapičky potu. A pak ten zvuk. Křik. Pláč. Pláč malého dítěte. Mého dítěte.
Hlasy jsem už začala slyšet normálně. Pískání v uších pominulo.

„Gratuluji. Máte zdravou holčičku. "

Před mým zrakem se objevilo dítě zabalené v růžové dece.

„Ahoj. Katniss. " špitla jsem.

Nad jménem jsme přemýšleli dlouho. Nakonec jsme se shodli, že buď bude Jacob nebo Katniss.
Z očí mi tekly slzy. Vzala jsem ji do náruče. Ukazováčkem jsem ji pohladila po tváři. V tu chvíli otevřela oči. Má je po Jacovi. Zlaté. Čistě zlaté.

----------------------------------------------

Ležela jsem na posteli a netrpělivě čekala. V křesle vedle mé postele seděl Steve a u okna stál Jace, který si kousal nehty, aby se alespoň trošku uklidnil.
Šlo o to, že doktoři vzali Katniss na testy, kvůli schopnostím. Samozřejmě všichni doufáme, že žádné mít nebude.
Dveře se otevřeli a v nich se objevila žena v bílém s Katniss v náruči. Za ní šel lékař s modrými deskami. Sestřička mi automaticky mou spící dcerku dala do náruče.

„Tak co? " začal se hned vyptávat Jace.
„Máme dobré i špatně zprávy. " pronesl lékař.
„Tak nejdřív tu špatnou. " rozhodl Steve.

Ani jeden mě nepustil ke slovu. Ale neměla jsem s tím problém, jelikož bych se stejně zeptala na to samé.

„Špatná zpráva je ta, že Vaše dcera... schopnosti má. Koluje ji v žilách. Má stejnou krev jako Vy, slečno Rogersová. "

Přesně tohle jsem slyšet nechtěla.
Hlasitě jsem si povzdechla.

„A ta dobrá? " zeptala jsem se.
„Zatím své schopnosti nemá. Neovládá je. Nejsou aktivovány, když to tak řeknu. "
„Moment. Řekli jste, že je má. " nechápala jsem.
„Ano má. Jenže... nejspíš se projeví ve vyšším věku. Myslíme si, že nějak kolem patnáctého roku. "
„Takže ji na to můžeme připravit. " dodala jsem si spíš pro sebe.