Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

24. Odhalení

Obrátila jsem se k němu zády a šla k mužům. Ten v popředí se předemnou uklonil.

„Jdeme? " zeptal se.

Přikývla jsem a vyrazila vpřed. Muži kolem mě udělali kruh. Jakoby mě chtěli chránit.

„Clare! Ne! "

Za námi se rozběhl Jack a začal se bít s muži. Vyděšeně jsem zalapala po dechu. Jeden z mužů mu dal pěstí do obličeje a ve mě se něco zlomilo.

„Jacku! Nechte ho! " začala jsem křičet.

Někdo mě ale chytil za ruce a bránil mi, abych šla pomoct Jackovi. Pak mi odhrnul vlasy a já ucítila silnou bolest v mém krku. Když jsem se otočila, ten chlap držel něco, co vypadalo jako pistole.
Najednou se mi začala motat hlava. Podlomila se mi kolena a já spadla na zem. Byla jsem strašně unavená. Viděla jsem rozmazaně. Ale přesto jsem spatřila, jak se všichni vrhají na chlapce. Jenže pak začali někteří muži padat k zemi, ale Jackova zásluha to nebyla. On se pral s dvěmi muži. A ostatní sami padali. Pak jsem se ponořila do tmy.

Spatřila jsem dřevěné stěny a prosklený stůl. Nepoznávala jsem to. Pomalu jsem se zvedla. Ležela jsem na měkkém hnědém gauči, přikrytá pod lehounkou jemnou dekou. Cítila jsem vůni čaje, kafe a sušenek. Kde to k sakru jsem?

„Dobré ráno. Začínal jsem mít strach, jestli se vůbec vzbudíš. " promluvil mužský hlas.

Trochu jsem nadskočila.
Ze dveří vyšel postarší muž, který nesl dva hrnečky. Z obou se kouřilo. Sedl si vedle mě do křesla a jeden hrneček položil předemě.

„Pardon, ale... kde to jsem a kdo jste vy? " podotkla jsem.
„Omlouvám se. Jsem George. A jsi u mě doma. " usrkl si z hrnečku.

Chtěla jsem se zeptat, ale on mi skočil do řeči.

„Vypij to. " ukázal na hrneček.

Podívala jsem se na tekutinu. Čaj.

„Víc bych tedy uvítala kafe. " usmála jsem se.
„Je ti špatně. Tohle ti ulevý. "

Měl pravdu. Až teď jsem si všimla toho, jak moc špatně mi je. Strašně mě bolela hlava a měla jsem pocit, jakobych měla každou chvíli zvracet. Poslechla jsem a napila se. Čaj měl krásnou sladkou chuť s vůní skořice.
Musel být kouzelný, protože se mi hned udělalo o něco líp.

„Děkuju." poděkovala jsem.
„Takže, máš asi hodně otázek. "
„Ano. "
„Jsem připraven. " řekl odhodlaně a odložil šálek.
„Tak... "

Chtěla jsem začít s otázkami, ale pak můj pohled zamířil ke dveřím v levo ode mě. Opíral se o ně mladý chlapec. Mohlo mu být tak osmnáct. Měl špinavě blond vlasy, rozcuchané a poměrně dlouhé. Lícní kosti měl ostré a oči dočista zlaté. Byl nádherný.
Nikoho takového jsem neznala, ale připadal mi známý.

„Dobré ráno. " pozdravil.

Ten hlas. Znám ho.

„Jacku? " řekla jsem.

Usmál se.

„Jack? To vážně? Lepší jméno sis vymyslet nemohl? " podotkl George.

Tak teď jsem v tom měla zmatek už úplný.
Odrazil se od dveří a sednul si do křesla po mé levé ruce.
Zkoumala jsem jeho obličej.

„Jsem Jace. " představil se.
„Ou... promiň. Asi jsem si tě spletla. "
„Ne. Nespletla. Já jsem Jack. Ale pravým jménem Jace. Musel jsem si vymyslet falešné jméno, aby mě nepodezírali. " vysvětlil.
„Tak mi už můžeš říct všechno, v čem jsi mi lhal. Nemyslíš? " rýpla jsme si.
„Omlouvám se, ale já musel. A ty jsi taky nebyla zrovna chytrá, že jsi se chtěla připojit k těm maníkům. "
„Cože?! Tím chceš jako říct co?! Že já jsem ta špatná?! " vyjela jsem.
„Ne nejsi! Ale v tu chvíli jsi mi tak připadala! "

Začali jsme na sebe ječet a já měla strašnou chuť mu jednu vrazit, jenže na druhou stranu jsem měla chuť ho možná tak políbit.

„Děti! Notak! Přestaňte se hádat! To mi chcete ještě vyvolat snad infarkt?! "

Oba jsme zmkli.

„Skvěle. Takže, Clare ty jsi teď můžeš dát horkou sprchu a pak se stav na jídlo. Ve svém pokoji máš nějaké šaty. Jace ti ho ukáže. "

Jace se beze slova zvedl a šel pryč. Ve dveřích se zastavil.

„Jdeš? " zeptal se a podíval se na mě.

Zvedla jsem se a běžela za ním. Šla jsem za ním. Vedl mě chodbou. Zastavil se u dřevěných dveří.

„To je tvůj pokoj. " ukázal na dveře.

Pokývla jsem a vzala za kliku. Vstupovala jsem do pokoje, ale v tom mě chytil za ruku a vrátil mě zpět na chodbu.

„Hele promiň. Nechtěl jsem ti lhát, ale jinak to prostě nešlo. " řekl soucitným hlasem.
„Fajn. Nic neříkám. " odsekla jsem.

Chtěla jsem jít dovnitř, jenže si mě přitáhl k sobě a políbil mě. Do dlaní si chytil můj obličej. Prala jsem se s ním, jenže pak jsem podlehla. Polibek jsem mu vrátila. Po chvilce jsme se odtáhli.

„Pořád nic neříkáš? " zeptal se a usmál.
„Ne, protože bych byla hodně sprostá. "

Pustil mě a já rychle utekla do pokoje. Zavřela jsem za sebou a zhluboka se nadechla. Pak jsem se otočila a znovu otevřela. A jak jsem doufala, stále tam byl.

„Jo a mimochodem... " začala jsem.

Jace ke mě vzhlédl.

„... ty blond vlasy a zlaté oči... sluší ti víc. " řekla jsem.

Rychle jsem zavřela, ale i tak jsem viděla úšklebek Jace.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Takže dneska jsem napsala dvě kapitoly, aby jsme se trochu hnuli z místa. Doufám, že se vám líbili.
★Shipssi★