Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

15. Bez naděje

Probudila jsem se ve svém pokoji. Šaty byli přehozené přes židli.
Dívala jsem se ven skrz skleněnou zeď. Byl nádherný slunečný den. Ale pro mě ne.
Slyšela jsem, jak se dveře za mnou pomalu otevírají. Osoba vstoupila do pokoje.

„Jsi vzhůru? " zeptal se Clintovo hlas.

Nic jsem neřekla. Jen jsem lehce pokývla hlavou.

„To nebyl sen. Že ne? " zeptala jsem se s malinkou nadějí.
„Ne. Nebyl. "

Do očí se mi nahrnuly slzy.

„Já jen... "
„Prosím běž pryč. " požádala jsem.
„Dobře. Jen jsem chtěl říct, že kdybys cokoliv potřebovala.... stačí jen říct. " dokončil a opustil pokoj.

-----------------------------------------------------------

Už celé dva týdny nemáme o Stevovi žádné zprávy. Stark se ho stále pokouší najít, ale bezvýznamně.
Nemohla jsem pořádně spát. Každou noc jsem měla noční můry. Nejčastěji se mi zdá o Stevovi. Většinou jak umírá a já s tím nic nemůžu dělat.
Nechodím do školy. Jsem jen celý den zalezlá ve svém pokoji. Občas ke mě přijde Wanda, ale nikdy nemám chuť si s někým povídat. Většinou mi donáší jídlo.

„Clare, je tu.... je tu Peter. Možná by jsi ho chtěla vidět. " špitla Wanda.

Petera jsem také dlouho neviděla. Bohužel musel odjet do Evropy, kvůli nějaké soutěži. A to rovnou spojili s výměným pobytem.

Pomalu jsem si sedla a šla do koupelny. Přiznávám... vypadala jsem příšerně. Opláchla jsem si obličej a učesala se. Převlékla jsem se do něčeho důstojnějšího a šla dolů. Slyšela jsem hlasy z kuchyně. Peter tam stál s batohem u nohou. Jakmile mě spatřil, usmál se.

„Ahoj." pozdravil a pevně mě objal.
„Ahoj."

Pohladil mě po tváři a vtiskl mi krátký polibek.

„Tak mi vás necháme. " oznámila nám Wanda.

Všichni odešli.

„Nechceš si jít sednout ven. Je tam krásně. " navrhnul.
„Já... asi bych radši zůstala tady. "
„Ale no tak. Pojď. " pobídl mě.
„Tak fajn. "

Vzal mě za ruku, hodil si batoh na záda a táhnul mě ven.
Jakmile jsme vyšli, nasála jsem do plic čerstvý vzduch, který jsem už dlouho necítila.
Vedl mě na malou louku. Sundal si batoh a vytáhl z něho velkou kostkovanou deku. Rozbalil ji na trávu a naznačil mi, abych si sedla. Dál se přehraboval v batohu. Vytáhl krabičku, v které se nacházelo nějaké jidlo a ještě limonádu.

„Ty jsi nakrájel ovoce?! Ukaž mi ruce. " rozkázala jsem mu.
„Neboj. Pořád je mám." ukázal mi je.

Usmála jsem se. Pak jsem si uvědomila, že asi poprvé za dva týdny.

„Děkuju." špitla jsem.
„Za co? " zeptal se a posadil se vedle mě.
„Za to...., že jsi tak tvrdohlavý a dokázal mě dokopat ven. A hlavně za to, že jsem se znovu usmála. "
„Pro tebe bych udělal cokoliv. "

Znovu jsem se usmála a vtiskla mu polibek.

„Na. Ochutnej. Jsou čerstvý. " řekl a podal mi jahodu zbarvenou do ruda.

Dala jsem si ji do úst. Ucítila jsem sladkou chuť a tiše vzdychla.

„Hmm. Bože. Kde jsi je sehnal? "
„Od jedné známé. "

To jsem se trochu zasekla. Od jaké známé? Pomyslela jsem si. Jako od nějaké holky?
Peter to asi pochopil.

„Od tety z venkova. " upřesnil.
„Jo jasně. Já.... teta. Jistě, od koho jiného taky, že? " pousmála jsme se.

Cítila jsem se docela trapně. Jak jsem o něm mohla pochybovat.
Peterovi se na tváři objevil obrovský úsměv.

„Co je? " zeptala jsem se nejistě.
„Ty žárlíš! " zasmál se.
„Cože?! Já... neee. Proč bych jako měla žárlit? " zeptala jsem se nejistě.

Zasmál se a dal si do pusy jeden měsíček červeného jablka.
Leželi jsme vedle sebe a povídali si. Dívali jsme se na čistě modré nebe. Na některých místech se objevovaly bílé linie po letadlech.
Po dlouhé době jsem se opět cítila dobře.
Po dvou hodinách už musel Peter jít. Slíbil mi, že za mnou ještě někdy přijde.
Bylo asi jedenáct a na mě padla ohromná únava. Lehla jsem si do postele a zavřela oči.

-----------------------------------------------

Všechny stěny byli tmavě modré. Byla jsem ve velké místnosti, ale úplně sama. Chtěla jsem si ji prohlédnout, ale při prvním kroku jsem silně narazila do něčeho tvrdého. Natáhla jsem před sebe ruku. Předemnou se nacházela skleněná zeď. Zkoušela jsem prostor kolem. Zděšeně jsem vydechla. Zřejmě jsem se nacházela ve skleněném obdélníku, který měl zabránit, abych se dostala ven. Začala jsem bušit na stěny, ale byli nehorázně tvrdé. Pak jsem spatřila tlustší trubku, která vedla pryč. Najednou jsem uslyšela zvuk šplouchání. Jako by byl někde poblíž potůček. Omyl. Z trubky začala téct voda. Hodně vody. Začala jsem panikařit. Chtěla jsem vytvořit energickou kouli. Jakmile mi ale mezi prsty začalo jiskřit, dostala jsem obrovský šok, který mě srazil na kolena. Kolem krku jsem měla tlustý kovový obojek. Na svém odrazu ve vodě jsem ho viděla. Byl kovový a blikalo na měn červené světýlko. Snažila jsem se ho rezepnout, ale nešlo to. Pokaždé, když jsem se pokusila o nějaké kouzlo, dostala jsem šok. Vodu jsem už měla pod prsa. Zády jsem se opřela o stěnu a začala kopat do protější stěny. Bohužel ani asi po desátém kopu se neobjevila ani prasklinka. Voda mi sahala po krk. Začala jsem křičet. Zaklonila jsem hlavu, abych mohla co nejdéle dýchat. Když jsem cítila vodu u mých úst, zhluboka jsem se nadechla a ponořila se. Stále jsem se pokoušela kopat, ale nic. Poté už jsem to prostě vzdala. Nechala jsem se nadnášet ve vodě. Měla jsem otevřené oči, ale vše jsem viděla rozmazaně. Pak jsem ale viděla velkou postavu se širokými rameny a špinavě blonďatými vlasy. Chvíli stála opodál, ale pak se začala přibližovat. Dívala se na mě skrz sklo, ale nic neudělala. Přiblížil obličej blíž a já bez přemýšlení otevřela pusu.
Pak se ale ozval výstřel a on padal k zemi a na skle zůstali červené čáry.
Začala jsem křičet do vody....

----------------------------------------------
„Steve!!! "

____________________________________________________________________________

Omlouvám se, že mi to tak trvalo. Poslední týdny byli docela náročný. Teď se budu snažit sem dát další kapitolu co nejdřív.
                                                  ★Shipssi★