Avengers: Sourozenci Rogersovi ///book 2///

9. Nejhorší noční můra

„Steve? Steve, kde jsi? "

Procházela jsem bílími chodbami. Neviděla jsem nic jiného. Vzduch začal být řidší. Odkašlala jsem si a pokračovala v chůzi.

„Steve! Steve prosím ozvi se. "

Nevěděla jsem přesně, jestli tu je, ale měla jsem prostě pocit, že jo. Kouř? Začala jsem se lehce dusit. Zašla jsem za roh. Stěny už nebyli bílé, ale černé jako uhel. To asi zapříčinil velký oheň. Za plameny byli dveře. Celé bílé. Mysl mi říkala „jdi". Jako bych nemohla odmluvit. Nohy mě nesli přímo do ohně. Vstoupila jsem do ohně. Nespálil mě. Plameny se mě ani nedotkly. Jako bych měla kolem sebe nějakou bublinu, která mě chrání.
Vzala jsem kliku a otevřela dveře. Stěny byli opět bílé, ale.... na zemi a po stěnách byli stopy krve. Mé srdce bylo jako splašené. Pokračovala jsem dovnitř.

„Steve? Steve. " špitla jsem.

Procházela jsem dlouhou chodbou. V cestě však leželo tělo. A za ním další. A další. Bylo tam několik těl. Rozběhla jsem se k nim.

„Panebože. Nat? Wando? Clinte? Hej! Vstávejte! Tony! Tony prosím! "

Začala jsem brečet. Stopy krve pokračovali dál. Postavila jsem se na nohy a šla dál. Další dveře. Otevřela jsem je.

„Ne. Ne! Ne! Petere! Petere! " rozběhla jsem se k tělu.

Měl naprosto bílou tvář. Sedla jsem si vedle něho a dala si jeho hlavu do náruče.

„Petere prosím. Prosím. Prosím. Probuď se. "

Vůbec nereagoval.

„Miluju tě. " řekla jsem mu a dala mu pusu na čelo.

Položila jsem ho na zem a běžela dál. Byli tam další dveře. Ale tentokrát černé. Pomalu jsem se otevřela.

„Steve? Jsi tu? "

Otevřela jsem dveře dokořán. Byl tam vysoký oltář se schody. Asi tak třikrát vyšší než já. Neviděla jsem na vrchol. Stoupala jsem po schodech. Nahoře se nacházela skleněná rakev. A v ní.... Steve. Celý v bílém. Jeho zlaté vlasy byli přísně ulízané dozadu. Ruce měl překřížené na hrudi. Tvář měl bez výrazu.

„Steve? Bože co se tu stalo. Steve?! Steve! Steve! Vzbuď se! Steve! "

Chtěla jsem otevřít rakev, ale nešlo to. Začala jsem do ní bouchat, ale nerozbila se. Na rakvi zůstali krvavé šmouhy. Podívala jsem se kolem sebe. Oltář už nebyl čistě bílí, ale znečištěný od krve. Červené potůčky stékaly dolů. Podívala jsem se na ruce. Měla jsem je od krve. Mé oblečení bylo od krve.
Na pravém zápěstí jsem ucítila obrovské pálení. Vykřikla jsem. Podlomila se mi kolena.

---------------------------------

„Clare! Clare probuď se! " slyšela jsem hlas.

Vyletěla jsem do sedu a začala kolem sebe máchat rukama.

„Hej! Hej! Klid! To jsem já! " uklidňoval mě Peter.

Začala jsem se uklidňovat. Všimla jsem si, že jsem úplně spocená a srdce mi chce vyskočit z hrudi.
Začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Jsem v pokoji. V teple. S Peterem. S živým Peterem. Vrhla jsem se mu kolem krku.

„Byl to jen sen. Byl to jen se. Nic se nestalo. " říkala jsem si.
„Clare? Jsi v pořádku? "
„Jo promiň já jen.... měla jsem noční můru. Už o tom nechci mluvit. " odtáhla jsem se.
„Dobře. Půjdu udělat snídani. " řekl.
„Ok. Za chvíli přijdu. "

Dala jsem mu pusu a on odešel.

Udělala jsem si hygienu a šla do kuchyně. Krásně voněla kafem. Peter stál u kuchyňského stolu a krájel zeleninu.
Sedla jsem si k jídelnímu stolu.