Bratři [Vikingové FF CZ]

5. KAPITOLA

„Předkové naši, přijďte k nám, pijte a jezte s námi," pronesl uctivě u slavnostně prostřeného stolu Markku, jakožto hlava rodiny a tím je pozval na večeři. Dveře ven zůstaly pootevřené, aby duše zesnulých mohly přijít a posadit se s námi ke stolu. Část jídla jsme pro ně odložili na zvláštní talíř.

Povstali jsme a Markku pozvedl okřín s pivem k přípitku. „Na zde přítomné."

Předávali jsme si dřevěný pohár a postupně si lehce připili. Večeře se skládala z mnoha různých jednoduchých pokrmů. Pomalu jsme jedli, k tomu popíjeli čaj uvařený z deseti druhů bylin a vyprávěli jsme si o svých předcích, jejich životě a jednotlivých skutcích. První vzpomínky patřily našemu nejstaršímu známému předkovi. K tradičním vyprávěním jsme bohužel letos přidali i další o mém muži, mé mamince a její sestře.

Vanda se zvědavě ptala, když ji něco zaujalo a moje myšlenky zalétly k Ivaru a Hvitserkovi. Co teď asi dělají? Vzpomínají na své rodiče? 

Tentokrát to pro mě byla opravdová zkouška, vyprávění bylo těžké, ale v tento den platí, že se na předky vzpomíná bez lítosti. Ač se to zpočátku nezdálo, i přes bodavé ostny nostalgie v našich srdcích se nám později ulevilo a zlepšila se nálada. 

Byl to zvláštní večer, ale svým způsobem hezký.

Lenka položíc ruku na tu mou, přerušila mé myšlenky otázkou: „Nechceš také něco říct?"

Hledala jsem správná slova pro změť svých pocitů. „S poděkováním musím začít u své matky, za její tvrdou práci a obětavost při snaze předat mi co nejvíce ze svého vědění o bylinách a starání se o potřebné. Mé tetě, která mě naučila mému řemeslu. A mému muži, který... mě naučil být ženou."

Chvíli jsme mlčky seděli. Nebylo co říct, jasné znamení, že je oslava u konce.

„Sbohem předkové, běžte a vemte s sebou bídu, choroby... a dlouho na nás čekejte." S těmito slovy jsme se s nimi rozloučili a naposledy si připili z okřínu.

„Tak se půjdeme podívat na ty tvé hochy," navrhl Markku.

„Tys mu to řekla?" otázala jsem se nevěřícně Lenky.

Pokrčila rameny: „Těžko bych vymyslela nějaký důvod, proč najednou chceš jít mezi lidi."

Musela jsem uznat, že měla pravdu. To oni byli tím důvodem, proč moje nechuť družit se pomalu ustupovala.

Poklidili jsme stůl a nedojedené zbytky jídla schovali před případnými nevítanými zvířecími návštěvníky. Talíř s pohoštěním pro duchy jsem položila ven, před oltář zdobený šiškami, jablky a poslední kvetoucí třezalkou, natrhanou na louce. Kovový podstavec se stále hořící svící, směřující předky k nám, jsem zajistila tak, aby jej nepovalil vítr.

Krajinou už se dávno rozprostřela tma, když jsme dorazili na prostranství poblíž velkého sálu. Zahájení obřadu již proběhlo, ale než jsme se připojili k lidem v kruhu u obrovského ohně, nechali jsme se zadýmovat od staré šedovlasé ženy s pletenou čelenkou. Postupně každého z nás obkroužila smotkem doutnajících bylin. Kouř nás obklopil od hlavy až k nohám, a očistil nás od starých energií.

Než jsme se připojili k ostatním, přistoupili jsme k oltáři. Donesla jsem si s sebou malou svíčku, kterou jsem zapálila o jednu z mnoha hořících před oltářem. Udělala jsem místo Lence, aby zapálila tu svou.

Rozhlížejíc se, hledala jsem kluky. Mezi lidmi jsem zahlédla Ivara, sedě na kožešině přehozené přes dřevěnou stolici, s rukama opřenýma o kolena.