Bratři [Vikingové FF CZ]

21. KAPITOLA

Když jsem vyšla z našeho nového domu ven, do dalšího dne mě přivítala slabá zář slunce skrz souvislou pokrývku mraků na nebi. Typické počasí v Anglii, tvrdil Ivar, zatímco jsem prováděla ranní mazací rituál. Vyprávěl mi, jaké počasí panovalo v Anglii, když tu byl se svým otcem Ragnarem, kterého uvěznil král Ecbert. Bylo přesně takové jako je teď, a často se střídalo s deštěm a větrem, méně často se sluncem.

„Jak se cítíš, takhle po ránu?" optala jsem se ho, než jsem odešla.

„Dneska mi ten včerejšek vynahradíš?" zeptal se místo odpovědi. Jestli jsem si myslela, že si Ivar nebude pamatovati, co v opilosti říkal a dělal, mýlila jsem se. Ivar nezapomíná za žádných okolností. A také je velice odolný, když se po takové pitce, jako byla ta včerejší, dokázal tak rychle „oklepat".

„Jestli budeš milejší než včera, tak možná ano."

Vzhledem k Ivarově věčně špatné náladě to nebyla úplně moudrá slova, ale riskla jsem to, protože taková už jsem byla a raději jsem se rychle vytratila ven.

Opodál postával Šedovlas, jak jinak, než ve společnosti nějakého svého kumpána.

Kdykoliv jsem Šedovlase zahlédla, začal ve mně růst onen pocit znepokojení. Zapudila jsem ho, zavřela dveře a odešla.

Na konci ulice jsem se otočila. Nepřestávali mě sledovat.

Pustila jsem to z hlavy. Na dlážděném prostranství před kaplí bylo živo a panovala veselá nálada. V houfu lidí jsem zahlédla Adaiu s Bjarnim, rozmlouvajíce, dodržovali od sebe patřičný odstup.

„Zdravíčko," prohlížela jsem si místo, kde měl Bjarni pod oblečením na paži obvaz, „co dělá tvoje ruka? Mám se na to podívat?"

„Ne, ne, to není potřeba."

Bjarni se letmo dotknul Adaiiny ruky a ta se plaše usmála.

„Um, je mi to jasné... našel sis za mne náhradu," konstatovala jsem pobaveně.

„Tak trochu. Promiň," pobavený úsměv se mu projevil i kolem očí.

Chápavě jsem se zasmála. „Dalo se to čekat."

Objevil se u nás Drak a praštil Bjarniho přátelsky do zad. „Jak se vede, chlape? Ještě tě ta ruka bolí?"

Bjarni vykřikl. „Ne asi, ty pitomče. Ještě jednou mě praštíš, tak tě..."

Ten dobrák Drak se od srdce zasmál. „Popereme se?" zamáchal rukama a boxoval do vzduchu.

Bjarni chytil Draka za zátylek a přitáhl si jeho hlavu ke své, aby si ťukli čelem. „Nemusíš bejt neustále vtipnej, kamaráde," zvážněl.

Drak se na něj posmutněle usmál. „To bych ani nebyl já, vždyť mě znáš."

„Jo, proto to řikám."

Když se dopošťuchovali, řekla jsem vážně Drakovi: „Moc mě to mrzí," a krátce mu stiskla předloktí. Upřímně jsem jeho ztráty litovala. Ten pocit mi byl nepříjemně známý, stejně tak jako ztratit někoho milovaného bez řádného pohřbu. Nechtělo se mi na to ani pomyslet.

„Děkuju. Nedalo se nic dělat," pokrčil rameny.

Vzdychla jsem a pustila jeho ruku.

„Lucijo, Lucijo," volala na mě rozrušeně Valja, vybíhajíc ze dveří kaple.

„Co se děje?"

„Ten.. voják, se zavázanou hlavou... má moc vysokou horečku. Mamka říká, že to nevypadá dobře." Toho jsem se obávala. Přestože jsme pro něj dělali, co se dalo, už včera měl tváře propadlé, rty okoralé, krhavé oči opuchlé, kůži rozechvělou a zarudlou. Když zvedl hlavu, oči měl zalité slzami, jako by mu krvácely.