Bratři [Vikingové FF CZ]

34. KAPITOLA

Hvitserk tiše zaúpěl.

„Co se děje, drahý?" zeptala jsem se a šmátrala rukou poslepu vedle sebe, kde po zvuku ležel Hvitserk, aniž bych rozlepila oko.

„Harald nás oba povolal ke svému dvoru. Na oběd," odpověděl s odevzdaností v hlase.

Prudce jsem otevřela oči a uniklo mi hluboké povzdechnutí, které se jakoby přeneslo na něj. I on si bezděčně vydechl hlouběji.

„Jednou to přijít muselo," řekl suše a přetočil se na bok, aby na mě viděl.

Skousla jsem si ret a pomalu přikývla. Ano, muselo, to jsem věděla.

„Budu tam s tebou," konejšil mě něžně Hvitserk. „Odbudeme si tam nutný čas a pak vypadneme. Někam pryč. Platí?"

Hvitserk mě od dění ve Vestfoldu držel tak dlouho, jak to jen šlo, ale déle už jsem se tomu vyhýbat nemohla. Za týden jsme měli přesunout blíž ke Kattegatu.

Bylo na čase, abych se tomu postavila čelem. Lepší hrozný konec než hrůza bez konce, no ne?

Když přišel čas ustrojit se, vybrala jsem si světlé šaty, podobné těm, které jsem měla včera večer. Pas jsem si ovázala stejným červeným páskem a čelo toutéž zdobenou korálkovou čelenkou.

Zatímco se Hvitserk sám oblékal, sledoval mě s pobaveným úsměvem, ale prozatím nekomentoval můj výběr oblečení, jež byl výmluvnější než jakákoliv slova. To až když mě vystrkal ven, pronesl, že čeho je moc, toho je příliš.

Zastavila jsem se a pohlédla dolů na své šaty. „Přehnala jsem to? Můžu se převléknout."

Vrátil se ke mně a vzal mě za ruce. „Nech to bejt."

Vhrkly mi slzy do očí. „O další rozepři nestojím, jen co je pravda, ale... proč bych měla pořád ustupovat já, jen aby byl Ivar spokojený? Proč by jsme my měli ustupovat?"

„Uklidni se," přitáhl si mě k sobě. „Jak říkám, nech to bejt, jsou to prostě jen světlé šaty. Ani to nejsou ty ze včera. A bude tam spousta lidí, Ivar nic neudělá."

Tak to zřejmě bude. Nicméně jsem pochybovala, že i kdyby si Ivar všiml rozdílu mezi mými šaty ze včera a těmi, co mám na sobě dnes, symbolika světlého oděvu mu rozhodně uniknout nemůže.

Během naší výměny slov s Hvitserkem jsem cítila, jak se na nás upírá spousta zvědavých zraků. Bylo na čase pokračovat a tak nás stáže, jeden člověk od Haralda a jeden náš, následovali. Pocítila jsem za tuhle službu obrovskou vděčnost. A pak jsem si vzpomněla na tu Hvitserkovu pekařku. Zdali i ona byla v pořádku?

„Zastavme se u té tvé pekařky," navrhla jsem náhle.

„Chceš si ověřit, že jsem mluvil pravdu, hm?" na to Hvitserk.

Ale no tak, říkal můj pohled, kterým jsem ho počastovala. „Chci si ověřit, že jí Ivar nic neudělal," vysvětlila jsem. „Pokud jsi se o to už nepostaral ty," dodala jsem.

„Pojďme," přidal do kroku. S jistotou, s jakou mě vedl k pekařčině domu, značila, že cestu dobře zná.

Hvitserk s razancí zabušil na dveře.

„Tady Hvitserk," zavolal, když nikdo neotvíral.

„Je všechno v pořádku? Jsem tu já - Hvitserk a moje žena a stráže," zavolal znovu.

Po chvíli se otevřely dveře na úzkou škvíru.

„Nechci další problémy."

Nemýlila jsem se, Ivar tu byl. Zatraceně.