Bratři [Vikingové FF CZ]

16. KAPITOLA

Zpráva o Flokiho naloďování se po Kattegatu roznesla rychlostí blesku. Ptáci vítali jaro hlasitým švitořením, probouzející se les voněl a ledy na moři se prolomily. Toho se Floki pokusil využít tak brzy, jak jen to bylo možné, ale jeho přání, odplout nenápadně a nikým nepovšimnut, se mu však nesplnilo. Zvědaví lidé se začali houfovat na pobřeží, aby se podívali, jak město opouští nejnadanější stavitel lodí v historii Kattegatu. Přišla jsem i já s bratry a sledovali jsme Flokiho, který zrovna odnášel dřevěnou bednu, když vtom si nás všiml.

„Plánoval jsi odplout, aniž bys nám o tom řekl, Floki?" dotázal se Ubbe, ale v jeho hlase nebyla znát dotčenost, spíš překvapení a zvědavost.

„Chtěl jsem vás ušetřit potíží pokusit se mě zastavit," odvětil Floki přes rameno, nesouce bednu na loď.

„Ale stejně to zkusíme," nedal se Ubbe.

„Ale nezabráníte tomu. Tak se místo toho jen náležitě rozlučme," navrhl Floki.

Hvitserk si zahákl prsty za lem vesty. „Kam popluješ?"

„Kam mě boží vůle zavede," zněla odpověď. „Ale dokud budu žít a dýchat, vy," přejel očima postupně všechny tři bratry, „synové Ragnara Lothbroka, mi budete vždy drazí."

„Sbohem, Floki. Jsi ten nejlepší stavitel lodí všech dob," řekl mu Ubbe, když se dotkli čely na rozloučenou.

Floki si potom přitáhl do objetí Hvitserka.

„Sbohem, Floki, miláčku bohů."

Pak se Floki zadíval na Ivara. V očích se mu zračila spousta emocí.

„Ty tvrdohlavý blázne," počastoval ho Ivar. „Zůstaň. Potřebujeme tě stejně, jako tě potřeboval náš otec, ale ty radši utečeš, zbabělče."

Stála jsem vedle Ivara a jasně jsem viděla, jak se marně snaží Flokiho přimět, aby zůstal.

„Postav se a řekni mi to do očí!" vrátil mu Floki. Drobné vějířky vrásek okolo očí a úst prozradily, že jejich špičkování bylo upřímné, ba dokonce láskyplné. Na mě Floki jen kývnul. Když naskočil na palubu, loď se zakolébala. Stiskla jsem Ivarovi rameno a druhou rukou ho zezadu objala, dávaje mu tím najevo svou účast.

Ubbe se opřel o Hvitserka: „Je to pravda, že se naprosto oddá moři?"

„Nebojte se," ozval se Ivar už pevným hlasem. „Dal jsem mu něco, s čím najde směr. Nechceme přece, aby se ztratil." Bratři kývli v souhlas.

Floki se opřel do vesel, srovnal tempo a jeho síla poháněla loď vstříc otevřenému moři.

„Ať tě provází Ódin!" vykřikl někdo.

„Floki! Sbohem!" zavolala pak za námi žena, ruku s mečem nad hlavou.

„Všechna sláva Flokimu!" provolávali lidé stojící na pobřeží sborově, dokud Floki nezmizel z dohledu.

„Takovouhle účast budete mít také, až vyrazíte do vln?" ozvalo se za mnou nečekaně.

„Lenko! Co tady děláš?"

„To samé co ty," odvětila.

„Hm."

„Takže je to pravda, také se chystáš opustit město?"

„Hm."

„Co říkáš jen hm?"

„Ive, sejdeme se doma, jo? Pojď, poklábosíme cestou," řekla jsem už Lence. „Ubbe svolal bratry k poradě. Doprovodím tě a pak se za nimi vrátím."

„Nerozmyslela sis to? Bez tebe to tu nebude ono."

Vzala jsem Lenku za paži a pomalým krokem jsme se vydaly přes pláž a pak cestičkou mezi domky nahoru.

„Ty víš, že ne," odpověděla jsem na Lenčinu otázku. „Uděláme, co musíme a vrátíme se zpátky."

Uhladila jsem si pracovní, ale pěkné šaty, které ženy obvykle nenosívají k práci a upravila si ramínka se sponou. Stále jsem si zvykala, že jsem mohla mít snad všechno, na co jsem si vzpomněla a že jsem nemusela nic dělat, pokud jsem nechtěla. Vstoupila jsem do společné místnosti a střetla se s Björnem a Porunn, kteří byli na odchodu.

„Nezdržíte se?" zeptala jsem se jich.

„Už jsme si tu všechno vyjasnili," protáhl se Björn okolo mě.

Pozvedla jsem obočí na znamení, že nechápu smysl jeho poznámky.

„Vydám se s Björnem do Středomoří, jako ty s Ivarem do Anglie," mrkla na mě a já v porozumění kývla. „Tak se uvidíme později na mole."

Když za Porunn zapadly dveře, Ivar si ukousl maso od kosti a zahuhlal: „Zdá se, že Björna máme vyřešenýho."

„Myslím, že budu mluvit i za otce, když řeknu, že bychom měli obsadit území, které nám dal Ecbert," ujal se slova Ubbe, jako nejstarší z Bratrů. „Mezi Sasy vládne chaos. To je naše příležitost. Máme dostatek zdrojů na založení trvalé osady."

Hvitserk donesl pivo ve džbánu a sedl si vedl Ubbeho. „Dobře. Souhlasíš, Ivare?" a také se zakousl do pečeného kuřete.

Ivar odhodil kost do talíře a utřel si mastné prsty do lněného ubrousku. „Nechci rozpustit armádu. Popravdě, chci ve válce se Sasy pokračovat, dokud máme převahu. Navrhuju, abychom se vrátili na sever, tam, kde jsme porazili Aelleu. Měli bychom založit trvalou základnu, jak říkáš, ale blízko pobřeží, odkud můžeme podnikat nájezdy kamkoliv."

„Náš otec snil o tom, že budeme víc než jen nájezdníci. Že se budeme chovat jinak," oponoval Ivarovi Ubbe.

„Ty neposloucháš, Ubbe. Musíme mít nějakou pevnost. Když vyrazíme na sever, budeme blíž vlastním zemím a obchodním trasám. Můžeme si postavit nedobytnou pevnost."

„Kde?" zajímalo Hvitserka.

Popravdě to zajímalo i mne. O ničem takovém se mi nikdy slůvkem nezmínil.

Ivar se na každého z nás postupně podíval. Modré oči mu zase hrály a vypadal poněkud poťouchle. „Slyšel jsem o městě zvaném York," přišel s návrhem. „Stojí na velké řece a není daleko od moře. Myslím, že bychom ho měli obsadit."

„Ne. Vypadalo by to, že ustupujeme," rozhodně nesouhlasil Ubbe a mračil se u toho na bratra.

„Ano, vypadalo. Ale je to jen taktika," objasnil svůj nápad Ivar. „Určitě chápeš, Ubbe, že když založíme osadu uprostřed země," prstem udělal ve vzduchu párkrát kolečko, „budeme obklopeni nepřáteli. Ale z Yorku to budeme mít blíž domů." Významně se odmlčel, než dodal: „Že, Hvitserku?"

Ten se chvíli rozmýšlel, než dal Ivarovi za pravdu. „Souhlasím s Ivarem. Měli bychom jít na sever a zaútočit na York."

„Zní to dobře," ucedil Ubbe a vstal.

„Má tu k tomu ještě někdo něco?" zeptal se naprosto zbytečně Ivar, poněvadž Ubbe byl na odchodu. Hvitserk se za Ubbem zmateně ohlédl.

Zato Ivarovi oči svítily radostnou nevypočitatelností. Tak tohle bude ještě zajímavé.

„Takže o tomhle jsi celé večery přemýšlel?" namířila jsem na něj okousanou kostí. Pořád jsem dumala, co se mu honí hlavou. Často, když nebylo večer co na práci, Ivar chtěl, abych mu vyprávěla o svém životě a mé zemi. I on mi vyprávěl o sobě. Nejzapáleněji mluvil o cestě do Anglie s jeho otcem a právě kvůli tomu, že tam jeho otec zemřel, se těšil, až přijde čas odjet do Anglie. Nemluvil téměř o ničem jiném, často moje vyprávění pustil jedním uchem dovnitř a druhým ven a nepamatoval si, co jsem mu říkala. Měl pozoruhodnou schopnost ignorovat vše, co ho nezajímalo.

Teď už jsem věděla, že plánoval vydobýt York.

Ivar jen nadzvedl koutek úst v úsporném úsměvu.