Bratři [Vikingové FF CZ]

30. KAPITOLA

Ivar se na mě bez varování vrhnul.

„Co to zase...?" Stáhlo se mi hrdlo. Nebylo to poprvé, co něco takového udělal, ale pokaždé to byl šok. Na tohle se zvyknout nedalo.

„Tak když to nejde po dobrém, tak to půjde po mém."

Úder byl tak náhlý, nečekaný a prudký, že jsem se nezmohla ani na uštěpačnou poznámku. Přirazil mě k okraji vany a nic mu nezabránilo v tom, aby mi zezadu sevřel krk.

Držel mě pevně, abych se nemohla bránit.

Cítila jsem otisk každého prstu na svém hrdle, jak moc mě mačkal. Hrudí jsem byla přitisknutá na jednu paži a druhá mi visela přes okraj. Tato poloha mi nedovolovala pohnout ani jednou rukou. V podstatě jsem se nemohla hnout vůbec, natož ho odstrčit.

Ivar se silně potil a byl vzrušenější než kdykoliv předtím.

Chtěl mi ublížit. Chtěl mě donutit křičet. Chtěl si mě vzít, byť za použití násilí.

Měl velikou sílu, drtil mě o hranu vany, unesený svou vášní a nenávistí kdo ví ke komu nebo k čemu, a to vyžadovalo bolest.

Bylo dost hloupé, zamilovat se do blázna, fňukla jsem si snad po tisící v duchu. Ale moje srdce tehdy nemohlo jinak, i když mi rozum říkal něco jiného.

Ivarovi jeho tělo opět nesloužilo tak, jak by chtěl. Nešlo mu to a rozčiloval se. Nepřestával mě škrtit. Narážel do mě a nořil se hlouběji, než bych si kdy dokázala představit.

Tlak na plicích už se nedal vydržet.

Sebrala jsem všechny zbylé síly a prudce hodila hlavou dozadu.

Ivar se chytil za nos. Skrze prsty mu tekla krev a kapala do vody.

„Ty mrcho neužitečná!" zasoptěl vztekle.

Jeho ruku, jež proti mně vystřelila, jsem odrazila, ale abych se dostala z jeho dosahu, potřebovala jsem se přehoupnout přes okraj vany. Ovšem uklouzla mi noha a rozplácla jsem se na dřevěné podlaze přímo na břicho.

Přetočila jsem se na bok. Bolestí se mi zatmělo před očima a byla bych si křikem ulevila, ale ze rtů mi sklouzl pouze sten.

Jakoby z dálky jsem slyšela Ivara, jak na mě mluví. Ve vlnách přicházel pocit, že co nevidět omdlím. A tak se i stalo, protože si nepamatuji, jak jsem se dostala do postele a že bych usnula. Celou noc jsem se buď neklidně vrtěla nebo o sobě nevěděla.

Ráno jsem se vzbudila klidná, ale ve stavu jakéhosi omámení a s pocitem ošklivého strachu, až se mi nevolností stáhl žaludek. Spustila jsem nohy z postele, abych se posadila, ale svět se se mnou zatočil.

Doléhaly ke mně hlasy. Stočila jsem k nim hlavu, abych viděla, kdo to mluví. Po chvilce se mi zrak i sluch projasnil. Ivar. Hvitserk.

„No tak, pojď s námi," snažil se mě Hvitserk přinutit k nějaké aktivitě. „Asi si odpočinu..." rukou jsem popotahovala přikrývku, abych ji na posteli srovnala. Ivar protočil oči a vypochodoval ven. „Vážně nechceš jít s námi? Vypadáš nějak pobledle a čerstvý vzduch by ti prospěl. Harald nám chce ukázat nějakou novou loď." Jen jsem zavrtěla hlavou, že nechci. Jen co odešli, nechala jsem falešného urovnávání peřiny a vyčerpaně se svezla na postel. Když jsem osaměla, oddychla jsem si.

To, co se stalo včera, bylo zlé. Moc zlé. Otřásla jsem se při tom pomyšlení a objala své vypouklé břicho, jako bych chtěla ochránit to malé stvoření. Zavřela jsem oči.

Najednou jsem ucítila ostré píchnutí v podbřišku. Polilo mě horko. Zůstala jsem ležet a s ustrnutím jsem čekala, co bude.

Ticho. Bolest se podruhé neozvala.