Bratři [Vikingové FF CZ]

1. KAPITOLA

Každodenním rituálem po ranní hygieně bylo česání a úprava vlasů do mnohdy složitých účesů, které se neobešly bez vzájemné výpomoci. Toho rána jsem se rozhodla pro splétaný cop, aby mi vlasy nepřekážely při práci. Čekalo nás totiž velké prádlo. Praní je zdlouhavá činnost a zaměstná vždy nejen mě, ale i mou švagrovou, a zároveň nejbližší přítelkyni,  Lenku.

Na spodní košili jsem si navlékla jednoduché pracovní šaty a přes ně uvázala zástěru.

Ustrojila jsem se ze všech nejrychleji a tak jsem se ujala vaření kaše. Než se oblékli i ostatní, jídlo čekalo připravené na stole. 

Snažila jsem se být co nejužitečnější. V Čechách jsme přišli o domov a Markku s rodinou mě vzal s sebou na dlouhou cestu do jeho rodné země. Na sever, Do Kattegatu.

„Jídlo!" křikla jsem na ně, pokládajíc na stůl poslední talíř. „Tak pohněte, než to vystydne."

Vedle mě se objevil Markku. „Á, tady má někdo dobrou náladu," utrousil ironicky na můj styl svolávání k snídani a nenuceně mě přitom vzal kolem ramen. Vymanila jsem se z jeho sevření a hodila po něm lžíci. Obratně ji chytil.

„Asi jako obvykle... a praní, které mě čeká, mi náladu zrovna nezlepší."

„Nesmíš si to tak brát. Vymácháš pár hadrů ve vodě a jde se domů," uchechtl se povzneseně. Odfrkla jsem si. Jako bys to někdy dělal...

Markku se posadil na lavici a s chutí se pustil do jídla. Čekáním na ostatní se nezdržoval.

Také jsem pomalu začala jíst, ale po pár soustech jsem se spíše jen rýpala lžící v kaši, hlavu podepřenou rukou.

„Dobré ránko," pozdravila přicházející Lenka vesele. Za ní se rozespale vlekla osmiletá Vanda, už ne tak vesele jako její matka.

Pozdravila jsem pozvednutím ruky se lžící. Lenka se usmála. Znala mě moc dobře, takže jí bylo jasné, že ránko pro mě nebylo dobré nikdy.

Markku do sebe naházel jídlo a plácnul dlaněmi do stolu. „Nic, ženy," zvedl se. „Musím běžet. Práce nepočká." Na rozloučenou letmo políbil Lenku i Vandu. „Užijte si den," popřál nám a mě počastoval zakřeněním. Vrátila jsem mu stejnou mincí.

„Než půjdeme k řece, hoď slepicím zrní a zajdi nakrmit Brun*," požádala během jídla Lenka Vandu. Ta si nacpala plnou pusu kaší a vyběhla ven.

„Řekla jsem, až se najíš!" volala za ní ještě Lenka, ale Vanda už byla pryč.

Usmála jsem se. Vanda toho koně měla tak ráda, že bez něj nemohla vydržet ani chvíli.

„Umeju nádobí a vyrazíme," povzdechla jsem si při sklízení nádobí.

S košem prádla jsem vyšla před dům, kde už čekala Lenka se svým nákladem. Rozhlížela se a hledala Vandu.

„Kde jenom ta holka zase vězí?" dala si ruku v bok, zatímco druhou si přidržovala koš.

„Vando!" zavolaly jsme s Lenkou jednohlasně. Ta holka byla vážně nenapravitelná.

„Zajdu pro ni," řekla po chvilce marné snahy. Položila koš a šla za dům, kde se nacházel dřevěný kurník a malá stáj s výběhem. Nečinně jsem postávala před roubenkou a čekala na ně, dokud mě nevyrušil dusot koně.

Zvědavě jsem se otočila po směru zvuku nečekaného návštěvníka.

Hnědák přešel z klusu do kroku a pak jezdec koně zatažením za otěže zastavil úplně. Správce.