Bratři [Vikingové FF CZ]

22. KAPITOLA

Následující ráno, stejně tak i to další, jsem se sebrala a odešla do kaple, ještě než se Ivar probudil. Nemluvila jsem s ním od té doby, co ke mně byl tak brutálně upřímný.

Nebylo o čem hovořit. Moje práce ho nezajímala a své vlastní nápady se mnou také nehodlal sdílet. Chtěla jsem být s tím starým Ivarem, rozverným a hašteřivým, ale ne s tímhle, ne když se chová takhle. Raději jsem si šla po své práci, tak, jak jak jsem měla ve zvyku z dřívějška. Vždy se našla nějaká úloha, která mě zaměstnala, buď jsem šila nebo pomáhala Lence, ale i dřív jsem Ivarovi sdělovala, co mám v plánu. Naopak on se každou chvíli sebral a někam zmizel. Tak tomu bylo už v Kategattu, uvědomila jsem si.

Nenáviděla jsem se za to, jak jsem na něm byla téměř závislá, protože jsem s ním chtěla být, sdílet s ním dobré i špatné. Ovšem nehodlala jsem nečinně sedět a čekat na něj, natož ho hledat po všech čertech.

Dopolední temně šedá obloha slibovala déšť, ale zatím ještě nepršelo, a tak, sedíc na sudu, hleděla jsem z hradeb na dění dole a myšlenky mi stále zalétaly k tomu samému. K té zatím nejupřímnější věci, kterou mi Ivar sdělil. Nikdy jsem s tebou nemluvil. Ne o tom, jaké mám plány. A že se na tom nic nezmění.

Najednou jsem dole zahlédla procházet Hvitserka s Ubbem. O něčem se bavili a smáli se a mě napadlo, že by nemuselo být na škodu trochu se odreagovat. Třeba budou mít čas.

„Hej! Hoši!" shlédla jsem na ně.

Překvapeně se rozhlédli a pak se podívali nahoru. „Nazdar, Luss!" mávnul na mě Hvitserk. „Co to tam vyvádíš? Chytáš lelky?" ušklíbl se.

„Kdepak, zabíjím čas!" zazubila jsem se na něj zpátky.

„A nechceš to zkoušet na něco, co se zabít dá? Jdeme s Ubbem na lov, přidáš se?"

„Jo, klidně pojď s náma," souhlasil Ubbe. „Ale chůvu ti dělat nebudu!"

„Haha, nesnaž se být vtipný. Jediný, kdo bude potřebovat chůvu, jsi ty, až ti to natřu!" vyplázla jsem na něj jazyk. „Tak počkejte, jen si skočím pro luk!" křikla jsem na ně a seběhla dolů z hradeb. Já mu dám chůvu!

***

„Vážně nechceš, abych ti toho jednoho ubohýho králíčka vzal?"

„Ptáš se mě už asi podesátý, Ubbe. Dej mi pokoj," zopakovala jsem znovu.

„Já jen, jestli na tebe není těžký."

„Už mě nech bejt," ohradila jsem se se smíchem.

„Ivare?" ozval se potom Ubbe a mě smích přešel, když jsem zjistila, kam se dívá. Bolestný výkřik patřil Ivarovi, ležícímu na zemi v kovárně.

„Co to vyvádíš?" otázal se Hvitserk dřív, než jsem to stihla udělat já. Ukousl si z jablka, které sebral ve stánku, okolo kterého jsme předtím procházeli a ležérně se opřel ramenem o dřevěný sloup, podpírající střechu kovárny a pozoroval Ivarovo počínání.

„Počkej, hned ti to ukážu," zněla Ivarova odpověď.

Ubbe měl podezřívavý výraz ve tváři, zatímco sledoval Ivarovo domlouvání se s druhým mužem. Všimla jsem si, že už nějakou dobu byl vůči Ivarovu chování obezřetný a neklidné popohazování se zastřelenou divokou husou v ruce to jen dokazovalo. Napjatě vyčkával, co z Ivarova záměru vyleze a nebyl jediný. Také jsem byla zvědavá, co se bude dít dál. Jen Hvitserk byl klidný, jako vždycky a okusoval jablko až na jadřinec.