Bratři [Vikingové FF CZ]

10. KAPITOLA

„Už se můžeš obléknout," pronesla jsem, když jsem Porunn převázala ruku pruhem lněné látky, jež držela na svém místě jemné plátno namočené do pasty z medu. „Takhle to bude pohodlnější."

Poskytla jsem Porunn jedny z mých šatů a ty, co měla na sobě, když jsem ji našla v lese, dala stranou na vyprání. Byla o něco vyšší než já a moje šaty jí byly těsnější.

Nechala jsem Porunn doobléknout a přesunula se k šicímu stolu. „Mám ještě práci, ale budu ráda, když mi budeš dělat společnost," řekla jsem upřímně.

Porunn přikývla. „S radostí tu zůstanu. Beztak bych daleko nedošla."

Urovnala jsem si šaty na klíně a dala se do šití lemování. „Takže ty jsi tady dřív žila? Čím ses živila?" zeptala jsem se, aniž bych zvedla hlavu.

„Byla jsem služka," odpověděla Porunn prostě. Překvapeně jsem vzhlédla od práce. „Než mi Aslaug dala volnost, abychom se mohli s Björnem vzít."

„Musel tě mít opravdu rád," poznamenala jsem, navzdory své nelibosti k Björnovi.

„Jo, to měl. Jenže jsem neunesla svobodu a všechno co s sebou přináší. A pak to, jak vypadám," ukázala na své zranění v obličeji. „Stalo se mi to při jedné bitvě v Anglii." Odmlčela se. Měla jsem pocit, že chce pokračovat, jen hledá sílu na nalezení slov a tak jsem mlčky šila a čekala.

Po chvíli se znovu ozvala. „Nakonec jsem zbaběle utekla, když Björn odjel dobývat Paříž a dceru, která se nám narodila, mu tu nechala. Nikdy jsem na ní ale nezapomněla. Už je z ní velká holka, za několik let na vdávání. Jak se má, nevíš?" zeptala se s nadějí v hlase.

„To nevím. Ragnarovy syny jsem potkala teprve nedávno, na podzim. A s nikým jako oni jsem se dosud neznala."

„Tehdy vládl Ragnar," vrátila se Porunn zpět ke svým myšlenkám. „Ale teď je to tu jiné, jestli můžu soudit jen z pohledu odtud shora."

„To ano," souhlasila jsem. „I za ten rok, co tu jsem, se město změnilo a rozrostlo." Vstala jsem, abych složila poslední došitý kousek oblečení pro Meryen a její synky, a přidala je do vaku k ostatním. Porunn neměla co na práci, tak z lůžka nezaujatě sledovala mé počínání.

„Ještě si něco dodělám, než se vydám na obchůzku a nechám tě v klidu odpočívat," oznámila jsem jí a začala si chystat silnou voskovanou nit do velké jehly na přichycení kožešiny k plášti. Samotná kožešina byla poměrně velká, tak jsem se rozhodla ji použít bez hlavy a ocasu. Rozprostřela jsem si na stole plášť a kožich, a začala šít. Šlo to ztuha, kůže byla tlustá.

„Který šťastlivec bude plášť nosit, až bude hotový?" ozvala se Porunn po chvíli za mými zády.

„Já," řekla jsem přes rameno, než jsem se k ní otočila. „Kromě těch chlupů, co budou na límci, mám tady na toho chlupáče ještě jednu památku." Odhrnula jsem si vlasy na stranu a natočila se bokem.

Uznale kývla. „Taky docela slušný. Máš štěstí, že víš jak si to dobře ošetřit."

„Bylo by fajn, kdybych tu nejvhodnější chvíli nepromarnila spánkem..."

„Aspoň ti to nekazí parádu tolik co mě," poukázala na svou jizvu na tváři.

„Jsou to jen jizvy. Nemyslím, že by to Björnovi muselo vadit, nezasahují ti do oka ani rtů-" zmlkla jsem. Došlo mi, že jsem toho řekla zřejmě příliš. A vůbec – co já o tom můžu vědět? Ale Porunn jen pokrčila rameny a položila se zpátky na postel. „To se terpv uvidí," řekla, zavírajíc oči.