Bratři [Vikingové FF CZ]

20. KAPITOLA

Uvnitř kaple leželi ranění naskládaní podél stěn jako polena. Někteří měli velké krvácející rány. Někteří jen spočívali na zádech a zírali do vzduchu. A jiní naříkali s děsem v očích, co s nimi bude.

Stejně jako muž nejblíže u nás, leže na znak, z jehož úst vyšlo už jen přiškrcené zachroptění, pohnul ještě několikráte nohama a rukama, načež se přestal hýbat.

Pro toho muže už nemůžeme nic udělat, můj zrak ulpěl na nehybném těle.

„Nemohli bychom... nešlo by..." zeptal se plačtivě tenký dívčí hlas blízko mě.

Probrala jsem se ze strnulosti.

Mladá dívka se kolem sebe vyděšeně rozhlédla. Podívala se na ošetřovatelku, sedící u teď již bezvládného muže, na štítonošku, která mě sem dovedla, na mě.

Sklonila jsem se k dívce, jež byla ještě skoro dítětem a ruce jí položila na ramena. „Už mu není pomoci, děvče. Takhle je mu lépe. Dnes v noci bude s Ódinem a ostatními padlými druhy pít medovinu, hodovat a vyprávět si příběhy v Síni slávy, považ!" Povzbudivě jsem se na ni usmála. „Já jsem Lucija a mám to tady teď na starost. Co kdybys donesla nějaké utěrky a čistou vodu?"

Svěřila jsem jí úkol a holčina se jej odebrala splnit. Doufala jsem, že jí čerstvý vzduch udělá lépe. Tohle byla náročná práce pro dospělého, natož pro takové mládě, jako ona. Jenže takový už je život. Neptá se, dává a bere podle libosti.

„Odvedli jste dobrou práci," obracejíc se ke štítonošce, prstem jsem obkroužila místnost, kterou zaplňovala těla severských bojovníků.

„Tahle kaple mi přišla jako příhodné místo pro polní nemocnici a tak jsme sem hned začali nosit raněné, paní."

„Říkej mi Lucijo. A ty jsi?"

„Ilsa."

„Dobře, Ilso. Zdáš se mi schopná a podle tvých rukou od krve mi připadá, že umíš i ošetřovat, je to tak?" Když Ilsa souhlasně přikývla, pokračovala jsem: „Když to půjde, ošetříš co zvládneš. A budeš mě informovat o všem, co se tu děje, když tu zrovna nebudu."

„Rozumím," znovu pokývla hlavou, až se jí hnědé vlasy zavlnily okolo obličeje.

Postupně začaly přicházet další ženy a děvčata, jež ošetřování ovládaly. Ilsa měla přehled o počtu a stavu raněných, tak nám ukázala ty nejurgentnější případy a my se daly hned do práce.

Sama jsem se ujala hubeného vytáhlého muže s řídnoucími plavými vlasy, jenž měl na noze viditelný hrbol. Opatrně jsem přejela prsty po zlomenině.

„Musím kost srovnat, to je ti jasné, že ano?"

Muž zbledl, ale s obtížemi přikývl. Do poháru s vodou jsem pečlivě odpočítala kapky rulíkové tinktury, aby ho omámily jen tolik, aby pro něj bylo srovnání snesitelnější a pohár mu podala.

„Vypij to, uleví ti to od bolesti," vysvětlila jsem.

Než kapky začaly působit, přivolala jsem dva nezraněné muže, aby ho podrželi. Postupně se mu rozšířily zorničky a rozvázal se mu jazyk. Vyprávěl, že si nohu zlomil skokem z hradeb na ty zatracené saské stráže. Pak jsem mu podala kus klacíku, aby se do něj mohl zakousnout a dala oběma mužům znamení, že je správný čas. Byla to práce pro silného a zkušeného léčitele, v tuto chvíli ale nebylo na výběr. Tak jsem se pevně zapřela nohama o zem a zabrala ze všech sil, až se kost srovnala do původní polohy. Mužův výkřik postupně přešel do sténání, až nakonec i to ustalo.