Bratři [Vikingové FF CZ]

32. KAPITOLA

Hvitserk se pomalu posadil na posteli.

„Luss, musím ti teď něco říct," spustil Hvitserk konejšivým tónem a udělal pauzu, jako by se mu do dalších slov nechtělo. Získal si tím mou plnou pozornost. Také jsem se posadila a přitáhla si přikrývku přes prsa.

„Nenašli jsme ji. Tvoji Thorri. A hledali jsme ji skutečně dlouho, až do včerejška. Já i moji muži," položil mi ruce na ramena a významně je zmáčkl, jako by mě chtěl ujistit, že s ním můžu počítat.

Hvitserk se starostlivým výrazem pozoroval moji tvář, ve které se zrcadlil šok.

Kolik nových věcí se ještě dozvím, zatímco jsem ztratila pojem o čase?

Skoro pořád jsem spala. I když jsem byla vzhůru, byla jsem jen na půl při vědomí. „Jak dlouho jsem byla mimo?"

„Šest dní."

„Do hajzlu," ulevila jsem si a pak jsem se rozplakala nad tou nespravedlností.

„Moc mě to mrzí. Snažil jsem se."

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, to není možný." Proč se to muselo dít právě mně?

Opřela jsem se o kolena a složila hlavu do rukou. Horké slzy mi protékaly mezi prsty.

Ať už chtěl Hvitserk říct cokoliv dalšího, přerušil ho příchod služebné, která vstoupila dovnitř. Dveře v této chatce nebyly, pouze dlouhé závěsy, které se vánkem vlnily a mezerami bylo vidět ven.

„Pane," koukla na Hvitserka, pak na mě a zpátky na něj, „nesu dítě na kojení," oznámila žena s vlasy spletenými do dvou copů.

Tahle situace mě zaskočila, až jsem z brekotu přešla do štkaní, a tázavě jsem se obrátila na Hvitserka.

„V pořádku, Heinekke. Luss, Astrid poslala Heinekke, aby ti pomohla s odsáváním mléka, než se ti přestane tvořit. Heinekke sem chodila a přikládala ti k prsu svoje dítě, když jsi nebyla při sobě," vysvětlil mi.

Zdálo se, že o mě bylo dobře postaráno. Nejedna žena totiž zemřela na horečku kvůli zánětu v prsu v důsledku náhlého ukončení laktace, poněvadž nejvíce dětí umíralo hned po porodu a v několika prvních týdnech.

Zpracovávala jsem informaci, kterou mi Hvitserk sdělil, když v tom dovnitř mezi závěsy nakoukl Ivar.

Hvitserk se ke mě pohotově naklonil a řekl mi tiše: „Promluvíme si později. Až budeme sami, ano? A Ivara vyprovodím, neměj obavy."

„Dobře," odpověděla jsem mu zpomaleně. Byla jsem mu nesmírně vděčná, že se o Ivara postará. Neměla jsem nejmenší chuť cokoliv s ním řešit. Nehledě na to, že jsem netušila, co po mně pořád může chtít.

Obrátila jsem se ke služebné: „Přines mi teda dítě."

Ignorovala jsem Ivarovu reakci na má slova a řekla: „Nechte nás o samotě." Vyslala jsem zoufalý pohled k Hvitserkovi. Nechtěla jsem, aby mě zase viděl v další nepříjemné situaci. Už tak stačilo, že byl se mnou, když jsem byla indisponovaná a že u mě spal nahý, aby mi svým chladnějším tělem srážel teplotu.

Hvitserk se usmál, vstal a přede všemi si natáhl kalhoty, aby nebylo pochyb, jak blízko k sobě máme. Košili popadl do ruky a zastavil se u Ivara, aby mu dal přednost a vyprovodil ho.

Kdyby mohl pohled zabíjet, tak by to byl právě ten Ivarův, kterým teď počastoval mě a Hvitserka, když mu bylo dáno najevo, že tu není vítaný.