Bratři [Vikingové FF CZ]

6. KAPITOLA

Rozdělaný oheň, zameteno, uklizeno. Když byl dům zase v pořádku, posadili jsme se ke stolu a posvačili.

„Pojďme se projít na pláž," navrhla posléze Vanda.

„Co? Teď? Nepočká to?" unaveně se opřela Lenka zády o opěrku židle.

Ale Vanda se jí pověsila na ruku a nasadila smutný kukuč. „Prosííím."

„Tak já půjdu s tebou a maminku necháme odpočinout, co ty na to?"

Vanda reagovala potěšeným zavýsknutím. Hodila jsem po ní její vlněný kabátek a sama se šla obléknout. U vody bude určitě jako obvykle hodně foukat.

„Nic nedělej a odpočívej," nařídila jsem Lence, zatímco zavazovala Vandě pásek okolo kabátku. „Až přijdeme, přichystám něco k obědu."

„Nemůžeš zastat všechnu práci sama."

„To je v pohodě, vážně. A ty musíš odpočívat. O další miminko už nepřijdeš, jasný?"

„Nemůžeš srovnávat situaci před tím a teď..."

Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. „Dřít můžeš, až slehneš."

Upravila jsem si pásek s nožem a vyšla ven za Vandou.

K pobřeží jsme sešly po okraji vsi a vkročily na prkenný chodníček vedoucí až k prvnímu molu na písčité pláži. Přestalo pršet, i vítr se zmírnil a na pobřeží narážely malé vlnky.

Písek nám křupal pod nohama, moře šumělo a v dálce se na vlnách mírně pohupovaly rybářské lodě. Vanda mi podávala poklady, které nalezla vyvržené na břehu. Ty pěknější jsem držela v ruce, ostatní jsem házela do vody a sledovala, jak čeří vodu.

Blížily jsme se k poslednímu molu před ústím řeky, kde se většinou otočíme a jdeme zpátky. V tomhle místě není most a bez namočení se nedostaneme na pláž za řekou. Vanda mi hodila kamínek. Chytila jsem ho a pak jsem spatřila Hvitserka.

Už jen při pohledu na něj jako by do mě střelila radost.

Zadkem v kožených kalhotách se opíral o molo, paže zkřížené, dlouhé nohy natažené před sebou. Vybavoval se s rybáři rozplétajícími sítě a smál se u toho.

Hlavu měl jen maličko zvednutou, ale i přesto si mě všiml. Hned se s muži rozloučil a vyšel nám naproti.

Když jsme k sobě došli, zastavil se a zastrčil si ruce za opasek.

„Nazdárek," pozdravil nás, „jste na procházce v tomhle počasí?"

„To víš, dětem je to jedno," řekla jsem se smíchem a kývla k Vandě. „Ale proč ty nesedíš v teple u krbu, s nohama nahoře a pivem v ruce?"

Zasmál se. „Však budu, zase večer," řekl a připojil se k nám. Šel úplně opačným směrem než bydlel, ale asi mu to nevadilo.

Vanda mi sem tam podávala mušličky a kamínky a já si je dávala do kapsy.

„Zítra odjíždíme do Uppsaly," oznámil mi.

Tázavě jsem zvedla obočí a zauvažovala, jestli je to ta samá Uppsala, o které jsem se doslechla. Ta, do které se vyráželo na velké obětní slavnosti a kromě zvířat se tam obětovávali bohům i lidé. To by ale mělo být jednou za devět let, což tento rok nebylo...

„Chceme navštívit chrám a obětovat bohům, aby nám zachovali přízeň až se na jaře vydáme zpátky do Anglie," vysvětlil.

Nevěděla jsem, co na to říct, ale musela jsem se zeptat na to, co mě zajímalo nejvíc. „Jak dlouho budete pryč?"