Bratři [Vikingové FF CZ]

8. KAPITOLA

To, jak usiloval o mou kladnou odpověď, mi přišlo roztomilé. Zalichotilo mi to. Ale před ním jsem se musela ovládnout, abych nedala až příliš najevo, jak velice mi na tom záleží.

Ovšem než jsem mohla dostát svému slovu a setkat se s ním, muselo to ještě chvíli počkat. A přestože jsem měla co dělat, zdálo se mi, jako by čas ubíhal pomaleji. Nemohla jsem se dočkat.

Potlačila jsem pocit, který rozechvěl mé smysly a zaklepala na omšelé dveře. Za veselého cinkání zvonků nade dveřmi jsem vstoupila do chatrče a na mé čichové buňky zaútočila vůně ryb a kořenové zeleniny.

„Ahoj Meryen," pozdravila jsem zvesela.

„Lucijo, pojď dál," vyzvala mě rybářova žena vřele a já za sebou, opět za cinkání zvonků, zavřela dveře. Meryen odložila nůž vedle zeleniny na prkénko a odchytla nejmladšího syna, který probíhal kolem ní a do zástěry mu utřela nudli.

Tříletý Cato se pak rozeběhl ke mě a skočil mi do náruče. Zvedla jsem ho a zatočila se s ním. „Tak jak se máš, Cato? Nezlobíš maminku?"

Zabrebentil něco v tom smyslu, že maminka zlobí jeho a hned se zajímal, co to nesu s sebou.

„Tam mám nějaké látky. Ušiju tvojí mamince nové šaty, aby se ti líbila, co ty na to? Ale teď nás nech, běž si hrát s bráškou a já si zatím maminku změřím, hm?"

Neochotně vyklouzl z mé náruče a rozeběhl se k ohništi, kde jeho starší bratr Selvi píchal klacíkem do žhavých uhlíků.

Rozkládaje látky na stole, otázala jsem se Meryen: „Jaké šaty by sis představovala?"

Meryen dokrájela poslední kousky zeleniny a vhodila je do hrnce. „Hlavně co nejteplejší, na zimu." Otřela si ruce do utěrky a přišla se podívat na nabízené látky.

„Tahle světlejší je hřejivá, ale z téhle budou šaty ještě teplejší," vysvětlila jsem.

Meryen si látku osahala a vzdychla. „To si ale nemůžu dovolit, vždyť víš. Ryby moc nevynášejí..."

Chtěla jsem ji potěšit šaty, jaké si přála, ale sama jsem se potřebovala uživit a už takhle jsem jí pokaždé udělala dobrou cenu nebo si část ceny nechala zaplatit rybami. V tom mě napadlo, že bych mohla z menších zbytků látek ušít oblečení i pro její dva syny. To by jim určitě pomohlo.

„Budeš spokojená i s těmito," slíbila jsem jí, aniž bych se svěřila se svým nápadem. Bude to překvapení.

Vzala jsem Meryen míry a do paměti si uložila její představu, jak mají šaty vypadat.

„Zdržíš se na polévku?" optala se mě.

„Díky, ale ne. Kdybych zůstala, už bych dnes nic neudělala."

„Víš, Luss, moc si vážím toho, co pro nás děláš. Ani nevíš jak," vyznala se mi upřímně.

„Já vím," pověsila jsem si vak přes rameno, „dělám to ráda."

Vděčně se usmála a doprovodila mě ke dveřím. „Brzy na viděnou," rozloučila jsem se s ní.

***

„Upřímně, nemám z něj dobrý pocit," svěřovala mi své obavy Lenka, když jsem se chystala k odchodu dolů do vsi. „Bojím se o tebe."

Povzdechla jsem si. „Možná jsem blázen, ale Ivarova náruč se stala mým útočištěm a je pro mě důležité, že nejsem sama." Při tomto rozhovoru se mi opět vrátila vzpomínka na nedávnou noc a tělem se mi rozlilo teplo.