Bratři [Vikingové FF CZ]

31. KAPITOLA

Vzbudila jsem se s pocitem štěstí.

Bylo po všem. Zvládly jsme to. Moje dokonalé dítě bylo na světě.

Thorri jsem ale nikde neviděla.

„Kdepak jsi, maličká?" zašeptala jsem a rukama pátrala v pokrývkách na posteli.

V první chvíli jsem byla v klidu. Určitě se to musí nějak vysvětlit. Nejspíš bude pod pokrývkou nebo na druhé straně lůžka než si pamatuji, že byla posledně.

Prohrabovala a zvedala jsem pokrývky, a snažila se ji najít. Začala jsem se potit za krkem a nedokázala pořádně myslet, jak mi hlasitě bušilo srdce a pocítila jsem v žaludku rostoucí záchvěv strachu. Strachu, který byl reálný a tvrdý jako pěst, jak se mělo brzy ukázat.

Postel byla prázdná. A kolébku jsem neměla a ani jinde Thorri nebyla.

Mrazilo mě z pomyšlení, kde asi může být.

Mohl si ji vzít Ivar? Kam?

Musel za tím být on. Adaia by s Thorri neodešla nikam daleko. Věděla, že ji potřebuji mít vedle sebe.

V očích mě začaly pálit slzy.

Moje nálada se během chvilky rychle změnila. Pocit obrovského štěstí vystřídalo zoufalství.

Pak do místnosti jako na zavolanou vstoupil Ivar.

Horečně jsem po něm pátrala očima. Thorri nenesl.

„Kde je Thorri?" zaskřehotala jsem. Měla jsem zlé tušení. Zatraceně zlé tušení. „Má ji u sebe Adaia, nebo snad Hvitserk? Kde je?"

Ivar došel až k posteli a sedl si vedle mě. Po tváři mu přeběhl stín lítosti. „Lucijo, podívej. Musíš to pochopit, co ti teď řeknu. Já to dítě s tebou chtěl, ale měl jsem strach. Já..." zlomil se mu hlas.

Žádná slova by teď nedokázala zvrátit hrůzný pocit, který se mě zmocnil. Leda, že by mi vrátil do náruče moji Thorri.

To se ale nestalo.

„Ivare, co to říkáš?"

Mlčky zavrtěl hlavou. Nechápala jsem to.

„Kde je naše dítě?" bezděčně jsem vykřikla.

„Byla to vůle bohů."

Cože? Co to plácá o vůli bohů? Jak to souvisí s Thorri?

„Co jsi udělal s naším dítětem?" zakřičela jsem zoufale. Potřebovala jsem Thorri, svoji holčičku, u sebe.

"Přízeň bohů", "obětina" a "nevypadalo zdravě" vycházelo z Ivarových úst. Ta slova mi zněla v hlavě, jako by to byl zvon a vůbec mi nedávala smysl.

To nemohla být pravda. Ivar to určitě říkal proto, aby si ze mě zase udělal srandu.

Nevěřila jsem mu. Znovu jsem se věnovala hledání v posteli a rukama odhazovala pokrývky. Thorri nikde nebyla. Nerozuměla jsem tomu.

Ale pohled na Ivara a nepřítomnost vlastního dítěte mi potvrdilo, že to není žádná zatracená legrace.

Moje hlava odmítala přijmout, že tady Thorri není. To prostě nebylo možné. Měla být u mě, u své matky.

„Kde je moje Thorri?" natáhla jsem ruce a zatřásla s ním.

„Všechny slabé děti jsou poslány na smrt."

„Ivare," zajíkla jsem se a vytřeštila oči, „co to... chceš snad říct, žes zabil naše dítě?" vyslovila jsem nahlas strašná slova, která mě napadla. „Proč... proč bys to dělal? Naše dítě bylo úplně zdravé. Bylo jen maličké, narodilo se moc brzy..."