Bratři [Vikingové FF CZ]

11. KAPITOLA

Frkání koně a podupávání kopyt mi prozradilo, že Ivar dorazil, aby mě vyzvedl. Což ale ještě netušil.

S vakem přes rameno jsem vyšla z domu. Ivar, sedě na sedátku, rukama opřený o opěrku a hlavou nakloněnou na stranu, mě sledoval, jak přicházím. „Takže co máš v plánu, paní tajemná?"

„Buď trpělivý, pane nedočkavý, všechno má svůj čas," hodila jsem vak do vozu a nastoupila si k němu. Jednou rukou jsem ho vzala okolo ramen a druhou ukázala k vršku kopce. „Pojedeme nahoru k lesu."

S trhnutím se rozjel a já málem ztratila rovnováhu, čemuž se Ivar zasmál. Kdybych se nemusela držet tak pevně, pravděpodobně bych se po něm ohnala.

Stoupali jsme do kopce. Cesta byla rychlá, když člověk nemusel šlapat po svých, proto jsme brzy dorazili na místo. Tedy tam, kam se dalo s vozem ještě jet.

„Tady zastav," řekla jsem, sledujíc místo před sebou. Když jsem krajinu viděla, přišlo mi trošku hloupé, že mi předtím nedošlo, že se s koněm dál do lesa nedostaneme.

„Budeme muset dojít větší kus, než jsem si myslela," řekla jsem omluvně.

„V tom případě mi asi nezbývá nic jiného, než si protáhnout svaly, jestli trváš na tom, abychom pokračovali dál."

„Ráda bych ti to místo ukázala, hodně pro mě znamená," nevzdávala jsem to.

„Tak mě veď, budu ti hned v patách," při posledním slově se zapitvořil a zajistil otěže na sloupku opěrky. Než jsem seskočila z vozu, lípla jsem mu pusu na rty. Pak jsem na něj počkala a společně, za šustotu provázejícího jeho pohyb, jsme se vydali k menhiru. Sotva znatelně vyšlapaná stezka byla tak úzká, že nám znemožňovala být vedle sebe.

„Dneska už jsem jeden trénink měl," zafuněl Ivar námahou.

„Už tam budeme. Je to támhle u toho menhiru," houkla jsem přes rameno.

Před námi se tyčil obrovský kámen, částečně porostlý mechem. V nepokryté části byly znatelné jednoduché rytiny obrazců a run.

Přistoupila jsem blíž a se skoro posvátnou úctou jsem ho rukama pohladila. Vyndala jsem z kapsy trošku polámaný svazek levandule a sušené kroužky jablečných křížal a obětiny položila do prohlubně v kameni.

„Skoro bych řekl, že to připomíná pomník, ale měl jsem pocit, žes říkala, že v Kattegatu nežiješ dlouho," poznamenal Ivar.

„To všechno je pravda," mírně jsem se usmála. „Když jsem tohle místo našla, hned se stalo mou osobní svatyní. Trávila jsem tu dost času, sama se svými myšlenkami a vzpomínkami. Hlavně ze začátku." Přisedla jsem k Ivarovi do spadaného listí před kamenem. „Připomínám si tu všechno, co jsem nechala v Čechách."

Než jsem znovu promluvila, chvíli jsem se odmlčela. „Můj táta byl kovář..."

„Byl?"

„Byl," odpověděla jsem prostě a malovala klacíkem kolečka do hlíny před sebou. „A moje máma byla léčitelka, to už ale víš."

„Zase je tam byla."

„Lidé, na kterých mi záleží, mají tendenci umírat." Smutně jsem se usmála a čmárala klacíkem dál.

„Táta zemřel v boji, když mi bylo asi tolik, co teď Vandě. Naše ves v Polabí byla široko daleko známá znalostí a pěstováním bylin, ale především vyhlášeným léčitelstvím. Křesťanům to neuniklo a vesnici nakonec vypálili, protože se jim to nelíbilo. Měla jsem štěstí, že jsem zrovna byla s Markkuem, Lenkou a malou Vandou v lese za vsí, když tam křesťané vtrhli." Ivar poslouchal, občas se na mě podíval, ale nic neříkal. „S mým mužem - bratrem Markkua, se kterým přišel do Čech - jsem se poznala několik let předtím, než jsem si ho vzala. No a v tenhle den jsem přišla nejen o něj, ale i o matku a tetu. Pak už jsem se raději snažila s nikým se nesbližovat."