Bratři [Vikingové FF CZ]

36. KAPITOLA

Šedá mračna pokrývala oblohu, působila tíživým, smutným dojmem, a foukal vítr.

Naše mnohočetná armáda se tyčila proti té kattegatské, neméně velké, na rozložité louce. Královna Lagertha musela povolat posily. Samozřejmě. To by udělal každý, kdo by stál proti Haraldovi, králi Norska, a jeho spojencům, a Ivarovi.

Zdálky jsme viděli, jak Lagertha něco probírá se svými druhy, načež k nám na koních vyrazili Björn a Ubbe. Zastavili se přesně uprostřed, mezi oběma armádami.

Ubbe vypadal jako dřív, jak jsem si ho pamatovala. Rozbitý obličej po šarvátce se Sasy se mu již zahojil. I Björn vypadal stejně; až na pokožku zhnědlou sluncem po nájezdu do Středomoří, kam vyjížděl dřív, než jsem se bratry Lothbrokovými vydala do Anglie. Rozhlédla jsem se do dálky za Björna a Ubbeho, zda nespatřím Porunn, ale v davu jsem ji nezahlédla. Třeba tam ani nebyla...

Po chvíli se Ivar bezeslovně domluvil s Haraldem, že si Harald a Hvitserk pojedou vyslechnout, co nám Björn chce sdělit.

Stiskla jsem čelist a zachvěla se, když dvojice našinců vyrazila.

Loudavým krokem jejich koní došli k Björnovi a Ubbemu, a čtveřice si stála tváří v tvář.

„Jestli musíme bojovat, musíme bojovat. Ale nejdřív si v dobré víře promluvíme o jiných možnostech," oznámil své stanovisko Björn. Jeho zvučný hlas byl slyšet slabě, a tak jsem napínala sluch ze všech sil, aby mi neuniklo ani slovo.

Harald přestal zírat na svého bratra Halfdana a obrátil se na Björna. „To jsme ochotni udělat. Ale nejdřív si musíme vyměnit rukojmí. Dobrá víra, byť je chvályhodná, opravdu nestačí," odvětil sebevědomě Harald.

„Tvůj bratr půjde s tebou do tvého tábora," rozhodl Björn.

„A tvůj bratr půjde do tvého."

„Sejdeme se zase zítra, platí?"

„Ano," procedil mezi zuby Björn.

A tak se dvě dvojice, každá s vyměněnými rukojmími, rozjely. Nespouštěla jsem z Hvitserka oči a sledovala jeho vzdalující se záda. S touhle možností jsem naprosto nepočítala. Hvitserk se mi zase vzdaloval. Nezbylo mi nic jiného, než němě přihlížet a modlit se k bohům.

Zvedal se větší vítr a chlad v mém nitru se prohluboval.

Potom jsme se všichni vrátili zpátky do tábora. Harald s Astrid, Halfdan, Ivar a já jsme se sešli u stolu krytým stanem, abychom se poradili a Harald toužil se svým bratrem promluvit. Vedle stál Heahmund. Ostatní šli po své práci.

„Tohle je šílenství," pravil Halfdan ke svému bratru, ale pak se odvrátil a hleděl na Heahmunda, s čirým nepochopením.

„Opravdu? Jsi tam, kam patříš. Nepopírej to. Proč chceš bojovat za Lagerthu nebo Björna? Nejsou to tví lidé," přesvědčoval ho Harald. Bylo na něm znát, že má svého bratra rád a chtěl by ho na své straně.

„Björn mi zachránil život," vysvětlil Halfdan. „Není to dostatečný důvod?"

„Ani ne," odpověděl Ivar místo Haralda. „Všichni jsme se rozhodli vést nebezpečný život. Patří to k našem zvyklostem. Řekl bych, že přikládáš přílišnou váhu tomu, co se stalo mezi tebou a Björnem."

„Rodinná pouta jsou silnější," nevšímal si Ivarových slov Harald. „Nechci proti tobě bojovat. Nechci tě zabít. Svět by ztratil smysl."

Halfdan si svého bratra chvíli měřil pohledem, pak řekl: „Předpokládám, že jemu," myslel tím Heahmunda a jeho odlišnou kulturu, „nic z toho nedává smysl."