Bratři [Vikingové FF CZ]

41. KAPITOLA - KONEC

Zatímco se Hvitserk věnoval jednomu útočníkovi, výpad z druhé strany nevykryl. Ostří se mu zakouslo do paže, která hned začala krvácet. Vztekle se tím směrem otočil.

Opanoval mě strach. Dlouze jsem vydechla a došlo mi, co vidím.

„Hvitserku!" vykřikla jsem. On ale neslyšel nic, co slyšet neměl, dokud bojoval.

Hvitserk útočníka jedním mocným sekem zneškodnil a ten se sesunul k zemi. Než se však Hvitserk otočil zpět, nevyhnul se ostří meče druhého muže.

Hrot mu projel bokem, hluboko do těla.

„Ne, ne, ne! To se nemělo stát," vykročila jsem ze stráně dolů. V tu chvíli pro mě všechno okolo zmizelo, existoval jen Hvitserk.

Obr, jenž držel meč zaťatý v Hvitserkově boku, za divokého řevu zabral vší silou a trhnul jím směrem nahoru, jako by chtěl Hvitserka rozpárat.

Jak se mohlo všechno v několika minutách takhle rozsypat?

Ivar mě ale zachytil za paži. „Nikam nejdeš, tady je tvoje místo," řekl drsně.

V očích mě začaly pálit slzy. „Hvitserk je zraněný!"

„Už nemůžeš nic dělat," zaťal čelist a očích měl divoký, zuřivý výraz. Možná se mi to zdálo, ale vypadal, jako že se ho to dotklo.

„Je to tvůj bratr! Jak to můžeš říct?!" vykřikla jsem.

Když mě nechtěl pustit, praštila jsem ho držadlem luku do předloktí a v momentě překvapení jsem se mu vyškubla. Dala jsem se do pohybu dřív, než mě znovu stihl zachytit.

Dole to páchlo jako na jatkách a vzduch byl prosycený odérem krve. Zvuky byly ještě horší. Mezi sténáním a prosbami o pomoc se ozývaly bolestné výkřiky vojáků, kteří už měli namále, ale ještě se snažili smlouvat s Ódinem.

Odrážela jsem útok, dokud jsem se nedostala k Hvitserkovi. Pak jsem padla na kolena vedle něj a v zoufalství hleděla na jeho tvář zkroucenou bolestí, která mi byla tak drahá. Dlaně jsem měla mokré od Hvitserkovy krve, prýštící z rány na boku. Jeho život mi doslova protékal mezi prsty.

„Hvitserku, lásko. To jsem já, Lucija," oslovila jsem ho. Po ohledání rány pohledem mi bylo jasné, že je to vážné. Přesto jsem vzala jeho ruku do své a přiložila ji do místa, odkud vytékal pramínek husté, rudé tekutiny. „Podívej se na mě."

S každým jeho nádechem jsem pozorovala, jak odcházel. Jeho tělo se třáslo, ale křeče se měnily spíše v záškuby. Vše snášel se zavřenýma očima, ale teď je otevřel a upřel na mě rozostřený pohled. „Uvidíme se ve Valhalle. Uvidíme se tam," chytil mě z posledních sil krátce za paži.

Ne, to nemohla být pravda.

To nejde.

Musela bych také zemřít v boji, jinak se dostanu do Helheimu místo do Valhally. „Ne, Hvitserku," vzlykala jsem, „zůstaň tu se mnou, prosím. Já to bez tebe nezvládnu. Prosím..." Ruka mu ochabovala, ránu už si skoro nedržel, a tak jsem tlačila svou rukou na tu jeho.

Ignoruj to, nabádala jsem se. Nepřestávej tlačit.

S Hvitserkem se všechno změnilo. Když jsem byla s ním, zapomínala jsem na všechny zlé věci. Našla jsem v něm spřízněnou duši, někoho, kdo mi rozuměl a kdo byl v podstatě vyvrženec jako já.

Jak jsem mohla být tak hloupá?

Měla jsem za to, že proroctví rozumím. Věštec mi řekl, že je mi předurčeno být s mužem mého srdce, před smrtí a i po smrti. Že jsme pro sebe jako stvořeni, ale k tomuto štěstí povede trnitá cesta.

Myslela jsem si, že když mě Hvitserk miluje, a ochraňuje, že se mi nemůže nic zlého stát. Že se nám nemůže nic stát.

Ale Hvitserk umírá!

Dobrý bože, musím ho zachránit.

„Není žádná smrt... jen jiná cesta... Už je to jisté - uvidíme se ve Valhalle," řekl tiše Hvitserk.

„Ne, to neříkej. Bude to dobré!"

To byla moje poslední slova, než něco náhle prosvištělo vzduchem. Jakmile ke mně k mému překvapení o okamžik později pronikla bolest, zakymácela jsem se. Volnou rukou jsem se chytila za ratiště kopí, jež mi prokláklo hruď. Pronikavě jsem vykřikla a klesla na kolena. Lapala jsem po dechu.

Žaludek mi vystoupal až někam do krku a tělo se mi zachvívalo v dávivém kašli.

Hvitserk se prudce nadechl, jakoby se mi snažil ještě něco říct, ale v hrdle mu jen zachrčelo a potom ztuhl. Jeho pohled znehybněl.

„Ne!" zachroptěla jsem.

Nikdy jsem necítila nic podobného tomu, co mnou právě proběhlo.

Pocit osudu. Pocit, že takhle to má být.

Věštbě jsem porozuměla až ve chvíli, kdy se začala plnit.

Plnila se právě teď.

V hrdle se mi začala hromadit krev a kapat koutkem úst.

Ztratila jsem poslední zbytky sil a padla na zem vedle nehybného Hvitserka.

Pocit, že mě smrt dožene spíš dřív než později, se nedal přejít. Smrt se nedala obejít.

Avšak zemřít s někým, koho miluji... to mi přišlo jako dobrý způsob, jak odejít.

Smrt pro mě bude dar, už se nebudu muset pro nic rozhodovat ani nad ničím přemítat. Bude to vysvobození ze smutku a trápení se bez Hvitserka, které by jistojistě přišlo. Neošetřím už žádného nebožáka ani neušiji nové šaty. Moje služba je u konce.

Ano. Ano!

Smrti? Smrti, pojď ke mě blíž.

To bylo ono.

Ach, smrti, pojď ke mě blíž a dej nám znovu život!

Pak přišlo světlo.

Zlaté brány se přede mnou otevřely a svou září mě oslepovaly. Záře ale nebyla tak silná, abych skrz ni nemohla rozeznat obrys postavy, jejíž rysy byly tolik podobné Hvitserkovi.

Konec