Bratři [Vikingové FF CZ]

14. KAPITOLA

 Vyskočila jsem na nohy a upravila si župan. Bylo mi před Hvitserkem nepříjemně.

„Ne," šeptla jsem směrem k Ivarovi. „Řekni, že něco takového jsi neudělal." To jsem vážně nečekala. Napadlo mě všechno možné, ale ne, že pozve Hvitserka do trojky.

Těkajíc pohledem z jednoho na druhého, nedokázala jsem šok, zračící se v mé tváři, skrýt. A neuniklo mi, že Hvitserkovi trochu povadl úsměv, jež zdobil jeho tvář, a mírně se narovnal v zádech.

To snad ne. Určitě si moji unáhlenou reakci vyložil špatně. To jsem si přála ze všeho nejméně.

Ivar naklonil hlavu trochu na stranu. Tohle nepatrné gesto dělal vždycky, když ho opravdu zajímala odezva. „Ale no ták," protočil očima. „Vždyť jsi to chtěla."

„To jsem nikdy neřekla," vyhrkla jsem a na to mi ve tváři vyskočil ruměnec. Zatraceně! Znovu jsem unáhleným chováním odhalila své těžce skrývané city.

„Aha," zarazil se Ivar. „Tak jestli už se ti Hvitserk nelíbí, můžu ho poslat pryč."

„Ivare!" sykla jsem pohoršeně a pohlédla na Hvitserka. Ivar o něm mluvil, jako by tu ani nebyl a nic urážlivějšího snad už ani říct nemohl. „To taky není pravda. Překrucuješ moje slova." Další začervenání.

Ivar se spokojeně usmál.

Střelila jsem pohledem po Hvitserkovi, který celou dobu zůstával potichu. Koutky úst měl teď zvednuté, a moje srdce se na jeden úder zastavilo.

Věděl to. Věděl, jak to je.

Za to já jsem byla zmatená. Hvitserk mě přitahoval a občas jsem si představovala, jaké to s ním může být. A teď jsem tu před ním skutečně stála a stačilo se jen vyslovit.

Říct prosté ano. Nebo udělat pár kroků či -

Byl to Hvitserk, kdo udělal první krok, jímž rozhodl o našem dalším osudu.

O tom ale zatím nikdo z nás neměl ani tušení.

Odlepil se ode dveří, vykročil mi vstříc a celou cestu mi věnoval intenzivní pohled, který jsem opětovala. Moc dobře věděl, že jsem svou vysokou postavou zakrývala výhled sedícímu Ivarovi, a hleděl na mě s neskrývaným obdivem. V očích měl napsané to, co by řeklo srdce. Můj pohled musel říkat to stejné, protože zahákl prst za pásek mého županu a řekl chraplavě, hlasem zhrublým touhou: „Chci tě vidět. Celou."

Otočila jsem se na Ivara, jak na to zareaguje. Pokynul mi rukou: „Jen do toho, svlékni se." Pátravě jsem se na něj zahleděla. Co tím vším vlastně sleduje?

Podvědomě jsem tiskla stehna k sobě a snažila se zklidnit svůj přerývavý dech. Ivarova slova mě trochu zbrzdila, ale do klidu jsem se musela doslova nutit. Cítila jsem, že i Hvitserk byl stejně dychtivý jako já. Jeho oči jasně dávaly najevo, po čem touží, a já měla co dělat, abych se nezačala svíjet pod jeho upřeným pohledem. Ale schválně zdržoval. Oba jsme moc dobře věděli, že se na sebe před Ivarem nemůžeme vrhnout.

Prstem dosud zavěšeným za páskem konečně povolil uzel. Hvitserk těžce polkl; v jedné ruce stále drže konec opasku, zatímco hladovým pohledem sjel níž. Župan se mi rozhalil a já musela myslet hlavně na to, že jsem pod ním úplně nahá. Když už jsem nemohla déle snést jeho pohled, nabrala jsem jeho košili do dlaní a přitáhla si ho k sobě. Moje rty se dotkly těch jeho. Políbila jsem ho.

Jeho jazyk byl jemný, ale naléhavý. Stále mě líbaje, jednu ruku mi položil na zátylek a druhou mi sjel po zádech dolů až na zadek, aby pak přejel dopředu a pohladil mě po břiše až se jeho prsty dostaly ještě níž. Ohlédla jsem se za sebe a střetla se s Ivarovýma modrýma očima.