Remembrances, the action of remembering something.
---
Aletta's pov:
Obklopila mě příjemná černota a ticho, ze kterého vás až začíná bolet hlava. Cítila jsem, jak se mi klepou ruce, oči se zalévají slzami a stát na vlastních nohou se pro mě zdál jeden z nejtěžších úkolů na světě. Jednoduše jsem se nadzvedla pár centimetrů nad zem a utřela si mokré tváře. Teď není ten správný čas pro slzy.
Netušila jsem, co mám dělat, ale moje magie mě samovolně donesla k propasti, která zde zůstala po zdi, kterou jsem pomocí Lokiho zbořila.
Loki. Nevím kdo to sakra byl, ani kým je teď. A asi by mě to pravděpodobně ani nezajímalo, kdybych pokaždé co slyším to jméno, neměla pocit neúplnosti, ale přesto bezpečí a lásky. Vím, že byl důležitou součástí mé minulosti a že potřebuju zpátky každou vzpomínku, která je jakkoliv spojena s ním. A cítila jsem, že nejsem jediná. Je to jakoby to moje magie požadovala taky, jakoby se na něj snad mohla nějak napojit.
Vedle propasti stále ležela zlatá přilbice, kterou jsem zde předtím našla. Krvavé stopy byly pryč a na druhé straně propasti bylo prázdno. Tentokrát jsem zde byla sama.
Snesla jsem se na zem a zpozorovala, že moje nohy už nejsou jako ze želé. Jakoby mi přítomnost něčeho, co patřilo jemu, snad dodávala sílu a odvahu. To mě nutilo být ještě zvědavější.
Jakmile jsem se helmy dotkla, zachvátila mě prudká bolest hlavy a podlomily se mi nohy. Magie mě vyzvedla do vzduchu a zaklonila mě tak, abych ležela. Mé bílé vlasy se volně snášely dolů a z mých úst unikl první bolestný výkřik. Helmu jsem, ale nepouštěla. Potřebovala jsem vědět, co se stalo a věděla jsem, že tohle mi poskytne všechny odpovědi.
Zprvu jsem viděla jen bílo, ale jak bolest postupně ustupovala, obraz se zaostřoval, dostával barvu a dokonce jsem i slyšela, co jednotlivé osoby říkají. Během několika minut, možná dokonce půl hodiny jsem detailně znala každý okamžik mého života, dokonce i ty, které nesouvisely s Lokim. Čekala jsem, že mě zaplaví vztek nebo smutek, ale překvapivě, necítila jsem nic. Myslím při pomyšlení na kohokoliv z Avengers, jsem necítila nic. Při myšlenkách na Lokiho mě zachvátil strach a potřeba ho obejmout. Políbit. Nikdy ho už neopustit.
Ještě chvíli jsem se procházela skrze nicotnou tmu a zkoušela uklidnit svůj dech. Když má magie po pár sekundách odezněla, přeci jen jsem byla trochu naštvaná a zklamaná. Ale jedna, maliličkatá část mě, se je snažila omlouvat za to co mi provedli a snad je i chápat. A zbytek, většina mě, už prostě cítila jen Lokiho. A z nepochopitelného důvodu i trochu Tonyho. Ale přeci jen, byl mým bratrem celý můj život a i když nevlastním, to pouto tam stále bylo.
Otřásla jsem se, jak mi po těle přejela husina a já se raději začala vracet do mého reálného těla. Když jsem otevřela oči, stále jsem byla na stejném místě. Přímo naproti mě seděl Tony, se skleničkou alkoholu v ruce a tupě zíral někam do podlahy. Steve, Bruce a Natasha okamžitě odložili všechny papíry, které právě pročítali. Sam a Bucky se o něčem bavili na chodbě, a když skrze skleněné dveře spatřili, že jsem vzhůru, dvěma dlouhými kroky byli vevnitř. Na bouchnutí dveří reagoval Clint s Wandou, kteří se otočili od okna, ze kterého vyhlíželi a taky Tony, který sebou trhl a věnoval mi vyděšený pohled. Jeho oči byly unavené a pokožka popraskaná.
,,Jak dlouho jsem byla mimo?" Zeptala jsem se prostě a zrušila bariéru, která mě od nich dělila. Můj hlas zněl překvapivě ustrašeně, myslela jsem, že s tím vším budu vyrovnanější.
,,Chce to čas, než to přijmeš." Začala tichým a uklidňujícím hlasem Wanda. Byla jediná, kdo se mi snažil prozradit pravdu a taky musí chápat, jak se teď cítím. Věnovala jsem jí malinký unavený úsměv, který ale ihned spadl, když jsem se podívala na ostatní.
,,Jak dlouho?" Zeptala jsem se prostě znovu. Všichni vypadali unaveně, jakoby týden nespali a došlo mi, že jsem nemohla být pryč jen hodinu, nebo méně, jako to připadalo mě.
,,Vrátíš se, se všema vzpomínkama, i těma co jsem ti sebrali a zeptáš se na tohle?!" Uchechtl se ironicky Tony a skleničku v ruce stiskl tak pevně, až praskla a zlatavá tekutina se rozlila po podlaze. ,,Kurva" Vydechl a střepy sklepal na stůl. Tu trochu krve si otřel do kalhot a pak se postavil.
,,Byla jsi pryč něco kolem 14 dní, Letty" Odpověděl mi Steve a mě na tom jméně něco nesedělo. Otřásla jsem se a cítila, jak mě hřejí konečky prstů, jak se moje magie také bouřila proti tomu jménu.
,,Už nechci být Letty ani Aletta" Projela jsem si rukou vlasy, a až teď mi docházelo jak moc teď potřebuji rodinu, nehledě na to co mi udělali. Dělali to pro mé dobro. A než vymyslím jak dostat Lokiho zpět, potřebuji jejich oporu. Nebo aspoň Wandinu. Ta mi byla momentálně nejblíže, hned v závěsu s Tonym. ,,Hádám, že víte, jaké je moje pravé jméno" Zhluboka jsem se nadechla a věnovala zoufalý pohled rusovlasé čarodějce. Potřebovala jsem objetí. Ona se jen smutně pousmála a hlavou kývla směrem k Tonymu.
,,Astro" Polkl těžce jediný miliardář v místnosti a třesoucíma se rukama si prohrábl neupravené vlasy. ,,Já vím, že jsme nikdo na nic takového neměli právo, ale podívej se na to z našeho pohledu. Vše jsem to udělal pro tvoji záchranu. Byla jsi pro tolik bolesti až příliš nevinná, nemohl jsem dovolit, aby ti to ublížilo. Jsem přeci tvůj velký bráška, pamatuješ? Mám tě chránit před vším špatným a to bylo to jediné, co jsem se snažil udělat." Na konci monologu mu stékaly slzy po tváři a mě také. Magie mi na tohle všechno poskytla rozumný pohled, moje mysl nebyla ovlivněná vztekem a já tak vlastně začínala chápat, proč se to vše semlelo. Ale stále mě to mrzelo. Jen o něco méně. Upřímně, asi bych se v takovéhle situaci nezachovala jinak. Takže jsem koneckonců, byla stejná jako oni. A za to jsem se nemohla zlobit. Ne tolik, jak jsem chtěla. Cítila jsem se dospělejší, více nad věcí.
Udělala jsem dva rychlé kroky a vzlykajícího Tonyho si přitáhla do pevného objetí. Zraky všech se upíraly na nás, a Clint si urychleně setřel tu jednu slzu co mu vyklouzla, čemuž se Tasha na druhé straně místnosti maličko pousmála. Všechno bylo v tu chvíli v pořádku, až na Lokiho, který byl neznámo kde a já ho musela najít. Potřebovala jsem ho.
---
Okej, oficiálně tuhle knihu prohlašuji za vrácenou se z neohlášeného pozastavení ale také zároveň knihu s velmi ale velmi pomalými aktualizacemi.
I když teď nebyla nálada na psaní, dneska mi to šlo samo a doufám že budu pokračovat, opravdu ano. Miluju vás všechny za ty úžasně ohlasy a 8K přečtení. Je to neuvěřitelný, ani nevíte, jakou mi děláte radost <33
YOU ARE READING
Dcera Větru //Avengers//
Fanfiction,,Loki" Oslovila ho tiše a naposledy spojila jejich rty v dlouhém procítěném polibku. Nezlobila se, ač si uvědomovala, že jeho slova byla poněkud sobecká, vystihl realitu. Nevěšel ji bulíky na nos. A to víc ho milovala, když zjišťovala, že on je pře...
