Dcera Větru //Avengers//

43 - guilt

Guilt, the fact of having committed a specified or implied offence or crime.

---

,,Vyprávěl jsem jí o útoku na New York, Thanosovi, kamenech nekonečna" Teď mluvil Loki, tím jsem si byla naprosto jistá. Jakmile jsem uslyšela jeho hlas, polila mě jakási vlna útěchy.

,,Přece nemůžete vědět-" Další hlas, značně povědomý, ale nemohla jsem si ho zatím k nikomu zařadit.

,,Poslední dny mě trápily noční můry. O Thanosovi, kamenech. Proto jsme se vrátili na zem a-" Přerušil Loki tu záhadnou osobu, ale v tu chvíli všechno v mé hlavě utichlo. Cítila jsem, jak mi od konečků prstů putuje po celém těle příjemné teplo a najednou nebylo na světě nic jednoduššího, než se zvednout do sedu a otevřít oči. A tak jsem to udělala.

,,Stalo se to, že ano?" Dostala jsem ze sebe, srdce svírající se mi v hrudi a slzy už pomalu stékající po tvářích. Všichni v místnosti se na mě překvapeně podívali, ale můj první instinkt byl se natáhnout po Lokiho ruce a přitáhnout si ho do pevného objetí. Ani jsem nemusela, protože černovlásek už byl u mě a já si v jeho náručí dovolila na pár sekund zavřít oči. Kradla jsem si pro sebe posledních pár sekund v jeho teplém objetí, v bezpečí a v bezvědomosti o tom všem, co se na zemi stalo. Jenže realita nepočká.

Pomalu jsem se od něj odtáhla, cítící na sobě jeho starostlivý pohled, kterému jsem ale nevěnovala teď pozornost. Otřela jsem si mokré tváře a s lehkým zaškobrtnutím seskočila z postele.

,,Steve" Hlesla jsem tiše při pohledu na blonďáka, který mě sledoval šokovanýma očima. Bez dalšího slova jsem překročila tu vzdálenost mezi námi a přitáhla si ho do objetí. Prvních pár sekund tam jen stál, celé jeho tělo ztuhlé a už když jsem se chtěla omluvně odtáhnout, objetí mi opětoval a já se smutně pousmála. Už při prvním pohledu na něj jsem tušila, že opět ztratil někoho sobě blízkého. Trpěl. Všichni tady na zemi trpěli a já byla celou tu dobu pryč, šťastná víc než kdy předtím. Náhle mě zavalil pocit viny a měla jsem pocit, že se rozbrečím na novo. Všechno, co se dělo, se dělo až moc rychle a já si přála být zase zabalená v té bublině nevědomosti, i když by to bylo sobecké sebevíc.

,,Kde jsou ostatní?" Odtáhla jsem se od Steva a nad ledovým pohledem, který nám věnoval Loki, jsem skoro protočila oči. Natasha stojící vedle Lokiho mi věnovala posmutnělý pohled. Oči jsem neurčitě zabodla do podlahy a jediné, co se mi honilo hlavou bylo, jestli přežil Tony. Můj bratr.

,,Kde je Tony?" V puse mi vyschlo a jeho jméno mi z úst vyšlo v nepřirozeně vysokém tónu. Venku se sice stmívalo, ale nikomu v místnosti neušlo, jak o okna začal bušit déšť. Během sekundy byl Loki vedle mě, odstrkující Steva a beroucí mě kolem pasu pro případ, že bych šla opět k zemi.

,,Tony přežil" S touhle větou venku déšť zase ustal, stejně tak rychle, jako začal a já se úlevně opřela o Lokiho vedle mě. ,,Thor taky" Dodala ještě Natasha.

,,Díkybohu" Šeptla jsem, ale slzy si i tak našly cestu ven. Loki se vedle mě taky viditelně uvolnil. Nevěděla jsem, jestli brečím smutkem, radostí, zoufalostí nebo vším dohromady. ,,P-proč není teda Tony tady?"

Steve a Natasha si vyměnily pohledy, než se Steve ztěžka nadechl.

,,Myslím, že bude nejlepší, když to uvidíš sama"

---

Ještě toho večera, po tom, co jsme se s Lokim převlékli do něčeho pohodlnějšího a osprchovali, jsme společně stáli před vchodem do Avengers Tower a koukali na oblohu posetou hvězdami.

,,Viděla jsem tolik obloh, ale tahle bude stejně vždycky moje nejoblíbenější" Hlesla jsem tiše, nechtějíc narušit tu příjemnou klidnou atmosféru kolem nás. Svět se na pár chvil zase zdál v pořádku, přitom se všechno kolem nás hroutilo. Miliony lidí přišly o všechno, o všechny a pocit viny mě stále neopouštěl – naopak. Užíralo mě to zaživa a jediná úleva od těch myšlenek na to, jak jinak to mohlo dopadnout, kdybych zůstala na zemi, byla Lokiho přítomnost.

,,Moje nejoblíbenější obloha je ta, pod kterou jsi ty" Cítila jsem na sobě jeho pohled a červeň hrnoucí se mi do tváří. Odtrhla jsem svoje oči od zářící oblohy a vděčně se na Lokiho usmála. Věděla jsem, že se mi snaží zlepší náladu. Ujistit mě, že je tady semnou.

,,Už jsem ti někdy řekla, jak moc tě miluju?" Pousmála jsem a zahákla svoje ruce za jeho krkem. Jeho dlaně se objevily kolem mého pasu, přitahující si mě blíž a jeho rty se krátce přitiskly na ty mé.

,,Asi jen tak tisíckrát" Odpověděl, když jsme se rozdělili, jeho čelo opírající se o to mé. Oba jsme měli zavřené oči, užívající si přítomnost jeden druhého. ,,Jsi si jistá, že nemám jet s tebou?"

,,Zvládnu to, neboj." Ujistila jsem ho jistým hlasem, i když uvnitř mě jsem cítila vše, jen ne jistotu.

Pár sekund na to se otevřely dveře a z nich vyšla Natasha, nenápadně odkašlávající si při pohledu, jak blízko jsme u sebe s Lokim stáli. Vnitřně jsem nad tím protočila oči, ale odstoupila jsem od něj, věnující mu poslední letmý polibek na tvář. Jeho oči se bouřily strachem, ale věděla jsem, že je unavený a s Tonym se teď setkat nechce.

,,Budu v pořádku" Ujistila jsem ho a s posledním pohledem věnovaným jemu jsem nastoupila do tmavého jeepu, ve kterém už čekala Nat.

,,Tonyho trefí, až tě zase uvidí" Pousmála se na mě pobaveně Natasha a já byla v duchu vděčná, že se snaží odlehčit atmosféru, protože vina, kterou jsem cítila mě srážela na kolena.

Čemu všemu jsem mohla zabránit, kdybych před 4 lety sobecky neodjela?